Kdo je proboha Maurizio Flammini?

Roman Klemm
16.07. 2015

Roman Klemm
16.07. 2015

Motorsport před 40 lety, 29.díl

Pokud roku 1975 někde čekalo na silnou francouzskou frakci formule 2 její Waterloo, pak to bylo v polovině července na toskánském okruhu v Mugellu. Při tomto devátém podniku evropského šampionátu se opravdu děly podivné věci a to že se do cíle dovleklo ze 33 startujících jen 12 většinou těžce poznamenaných vozů, o průběhu obou jízd hodně prozradilo.

Na rozpáleném okruhu nedaleko Florence skončila již kvalifikace velkým překvapením. Nejrychlejší čas si totiž zapsal domácí Duilio Truffo, jediný tovární jezdec Enza Oselly. Vedle něj se do první startovní řady směl postavit začátkem sezony málo známý krajan Maurizio Flammini na starším, firmou Texaco podporovaném Marchi-BMW 742. Teprve za nimi se kvalifikovali francouzští favorité v pořadí Tambay, Laffite a Leclere, následováni dalším domácím talentem, Martinim. Sedmý Hans Binder byl jediným jezdcem, který se dokázal protlačit mezi tuto italsko-francouzskou frontu, osmou řadu si mladý Rakušan dělil s Vittoriem Brambillou, který zase jednou hostoval v Dennisově Project-3 Marchi 752.

O vítězi měly rozhodnout dva závody na 25 kol a již první z nich se postaral závažnou redukci pole: Brambillovi explodoval na jednom z méně přehledných míst motor a protože maršálci neměli naspěch varovat ostatní, uklouzli na jeho oleji Jabouille, Leclere, Bourgoignie a Kessel (na voze, který teprve dopoledne koupil) do svodidel. Tambay si v příštím kole o jejich trosky rozbil chladič. Laffite se trápil s technickými problémy motoru a zapalování, Ertl se srazil s Hentonem a poleman Truffo zpomalil kvůli ucházející pneumatice. Chladný zůstal v tomto „grande casino“ vlastně jen Flammini. Obrýlený jezdec s knírkem překvapil všechny své kritiky a vyhrál před dalším italským outsiderem, Alessandrem Pessenti-Rossim na stejném typu vozu. Třetí tohoto „demolishion derby“ se stal Hans Binder před specialistou sportovních vozů „Gianfrancem“, Brunem Pesciou a Carlem Giorgem.

Úklid samotné dráhy a obnovení záchytných zón a svodidel poté trvalo tak dlouho, že pořadatel musel odřeknout všechny plánované rámcové závody, jen aby mohl těsně před setměním provést druhou polovinu závodu. Po startu krátce vedl Binder, ještě během prvního kola se ovšem do čela znovu probojoval Flammini, který v průběhu dalších 24 kol s přehledem dokázal odvrátit nejen útoky zkušeného Brambilly (ano mechanici Rona Dennise Italovi namontovali v přestávce nový motor), ale i nadmíru motivovaného Pessenti-Rossiho a vyhrál. Jednalo se o první velké vítězství 26letého studenta z Říma, kterého začátkem sezony mnozí považovali za pouhého pay-drivera a který měl později udělat velkou kariéru coby promotér motocyklových podniků. Druhý dojel výborně naladěný Truffo, který za sebe v posledních kolech posunul Pessenti-Rossiho. Na Brambillu zbylo díky zlomenému výfuku jen čtvrté místo před „Gianfrancem“ a Giorgem. Součet časů udal, že prvních pět bodovaných míst šampionátu obsadili domácí jezdci v pořadí Flammini, Pessenti-Rossi, „Gianfranco“, Giorgio a Truffo – poslední bodík zbyl na Bernarda de Dryvera.

Posledním závodem mistrovství světa značek byla šestihodinovka v americkém Watkins Glenu. Šampionát zaznamenal v průběhu sezony 1975 jen málo vrcholů a podnik v New Yorku mezi ně jistě nepatřil. O vítězství se v zásadě ucházely jen obě Alfy Romeo Williho Kauhsena, kterým se znovu postavily dva Renaulty Alpine. Evropským majitelům dvoulitrových sportovních vozů byla cesta do USA příliš nákladná a tak jediné dva zbývající prototypy na startu byly Porsche 908 Reinhold Joesta. Zbytek malého pole vyplnilo několik vozů série IMSA.

Story závodu se dá lehce shrnout. Přeplňované Renaulty Alpine dominovaly již v kvalifikaci a i v závodě se brzy usadily na prvních dvou místech. Jody Scheckter si opět dělil kokpit s Patrickem Depaillerem, možné vítězství ovšem Jihoafričan zahodil již před první výměnou jezdců: několikrát se nesoustředěně přeřadil a zničil motor. Vedení převzal druhý žlutý vůz Larrousseho a Jariera, než musel k opravě vedení chlazení do boxů. Sedmé vítězství sezony tak padlo do klína německo-italskému týmu WKRT. Vyhráli Henri Pescarolo s Derekem Bellem před sesterskou Alfou 33TT Artura Merzaria a Maria Andrettiho. Larrousse a Jarier byli s konečnou třetí pozicí těžko spokojeni, čtvrté místo obsadili Joest s Casonim na Porsche 908-turbo. Třída dvoulitrů nebyla obsazena vůbec a nejlepším vozem skupiny G2 byl Porsche Carrera RSR Boba Hagestada a Hurleye Haywooda na celkovém pátém místě.

V rámci stejného podniku ve Watkis Glenu absolvovala i americká F5000 svůj třetí závod sezony. Prvních 15 kol dokázal hájit první pozici Jean-Pierre Jarier na Shadowu DN6, zlomené vedení oleje jej ale ze závodu vyřadilo a z dalšího triumfu ve Státech se směl radovat Brit Brian Redman na Lole-Chaparral T332 týmu Jima Halla a Carla Haase. Smůlu měl i Mario andretti, jehož Parnelli-Lola se neodlepila ze startu a geniální Italo-Ameriřan poté zachránil stíhací jízdou jen šesté místo. Druhý za Redmanem dojel Andrettiho týmový kolega Al Unser před senzací podniku, BJ Swansonem (Bay Racing Lola T332), který absolvoval svůj teprve třetí profesionelní závod.

Jen tucet vozů se prezentovalo v Cadwell Parku při devátém závodě britského mistrovství BP-Formule 3. Špičkoví jezdci ovšem do jednoho nastoupili a podnik se proto proměnil v zatím největší triumf budoucího vítěze Indy 500, továrního jezdce Modusu, Dannyho Sullivana. „Kentucky Kid“ vyrazil z pole position před Alexem Ribeirem navýbornou a nedal vedení až do cíle z ruky. Za brazilským továrním pilotem týmu March dojeli Dick Parsons (Modus-Ford) a Ingo Hoffman (March Toyota). Závod poznamenala také těžká nehoda Gunnara Nilssona, jehož vůz se za vysoké rychlosti několikrát převrátil a zůstal ležet koly vzhůru. Švéd přestál příhodu bez zranění.

Čtvrtý závod mistrovství Evropy cestovních vozů na Nürburgringu vyhráli Harald Grohs s Helmutem Kellenersem na Faltz-Alpina-BMW CSL. Druzí dojeli Alain Peltier se Siegfriedem Müllerem před Hartwigem Bertramsem a Thomasem Betzlerem (obě posádky rovněž na BMW). Čtvrté místo slabě obsazeného „Grosser Preis der Tourenwagen“ obsadili Willi Bergmeister (v jehož karosárně se později vyučil jistý Michael Schumacher) a Wolfgang Wolf na NSU TT.

Noviky z formule 1:
Woodcote, klasická rychlá poslední zatáčka okruhu Silverstone obdržela šikanu a mezi britskými puritánci vyvolala ohromný odpor. Týden před velkou cenou ji poprvé testovala formule 1 a názory jezdců na ni byly velmi odlišné.
Jacky Ickx se domluvil s vedením týmu Lotus, že s okamžitou platností okončí svou (velmi neúspěšnou) spolupráci. Belgičana měl v Silverstone nahradit talent F-Atlantic, Jim Crawford.

Tým Penske připustil, že bude od příštího závodu používat šasi March 751, které Roger Penske od Maxe Mosleye koupil vlastně „jen k čistě studijním účelům“. S konstrukcí Robina Herda ale byl Mark Donohue okamžitě o tolik rychlejší, než ve svém Penske PC1, že tým rozhodl vlastní konstrukci postavit do muzea.

Pro velkou cenu Německa prezentoval Frank Williams dalšího nového jezdce: na Nürburgringu za něj měl nastoupit špičkový jezdec F5000, Ian Ashley. Brit měl zkušenosti s formulí 1 ze sezony 1974, kdy několikrát startoval s vozem Token a soukromým Brabhamem stáje Checquered Flag.

Maurizio Flammini: po Mugellu již nebyl „neznámým Italem“.