Chris Amon se vrací do formule 1!

Roman Klemm
13.08. 2015

Roman Klemm
13.08. 2015

Motorsport před 40 lety - 33. díl

Výborné zprávy měl pro fandy formule 1 v polovině srpna 1975 majitel týmu Ensign, Mo Nunn: od příští velké ceny (Zeltweg) se mu podařilo získat služby Novozélanďana Chrise Amona. Hlavní Nunnův sponzor, nizozemská firma HB-Bewaking po dosavadních slabých výsledcích zanevřela na svou politiku „podporovat výhradně krajany“ a dala Britovi volnou ruku ve výběru jezdců. Nunn se okamžitě spojil jak s Jacky Ickxem, tak i s Amonem. Zatímco Belgičan nabídku odmítl (v kokpitu vozů z Walsallu se měl ovšem příštích letech pravidelně objevovat), byl tehdy teprve 31letý Amon hned k mání. Zvláště, když mu Nunn prozradil, že je ve finální fázi jednání s koncernem Paul Ricard ohledně objemnému sponzoringu pro rok 1976 (k takové dohodě s Francouzi ovšem nikdy nemělo dojít).

Amon, který dodnes platí za jednoho z největších smolařů historie F1, se objevil na nebi mezinárodního motorsportu šedesátých let jako zářící kometa. Pro značku Ford vyhrál společně s Brucem McLarenem 24h v Le Mans a stal se továrním pilotem Scuderie Ferrari. Jeho následující spojení s francouzskou firmou Matra sice nejednou dokázalo vyzdvihnout jeho nesporný talent, ohledně výsledků ale zůstalo mnoho dlužno.

Roku 1974 se Chris pohroužil do vlastního, krajně neúspěšného projektu F1 a ani sezona 1975 zatím neprobíhala z jeho pohledu uspokojivě: na jeho Talon F5000, který přivezl z Austrálie do Anglie, se jen prášilo, protože Amon nenalezl finanční prostředky pro jeho nasazení. „Mnoho lidí si myslí, že oplývám velkým bohatstvím. Je pravda, že mi Ferrari a Matra velmi dobře platili, všechno co jsem tam vydělal (a bohužel i ještě víc, než to) jsem ale investoval do vlastního projektu F1 minulý rok. Mé auto letos zůstalo v garáži jednoduše proto, že nemám peněz na jeho náležitou přípravu,“ shrnul Amon svou situaci. Placený kokpit v Ensignu mu tedy přišel právě vhod a zvláště roku 1976 měl na tomto voze nejednou výrazně upozornit na své schopnosti. Nunn chtěl v Zeltwegu nasadit dva vozy, ve starším typu se měl o štěstí vedle Amona znovu pukusit Roelof Wunderink.

Nejen u Ensignu cestovali k velké ceně do Rakouska se svěží naději:
Nepříliš úspěšnému jezdci formule 2, Jo Vonlanthenovi se podařilo přesvědčit své sponzory o tom, aby mu pro pro Zeltweg a následující nemistrovstkou GP Švýcarska v Dijonu koupili kokpit ve druhém voze Franka Williamse. Zeltweg, kde Vonlanthen nahradil zraněného Iana Ashleye (Britův na Nürburgringu polámaný kotník byl operativně fixován hřebíky), měl zůstat švýcarovou jedinou účastí ve velké ceně formule 1.
Debutovat měl na Österreichringu i jezdec poněkud většího kalibru: Brett Lunger. Špičkový jezdec F5000 z USA si pro zbytek sezony zajistil druhý tovární Hesketh. Finance obstaral Brettův na burze aktivní bratr a skupina obchodníků z Kalifornie.

Po krátké přestávce v šampionátu F1 se do Rakouska chytala i stáj BRM. „Naše testy byly velmi povzbuzující a když v Zeltwegu všechno dobře dopadne, tak nasadím v Monze vedle Boba Evanse i druhý vůz pro Davida Morgana,“ nechal se majitel týmu Louis Stanley unášet optimismem.

Návrat do formule 1 plánoval i Rolf Stommelen. Pouze 105 dní po jeho těžké nehodě v Barceloně se Němec hodlal vrátit do kokpitu Hillu-F1. Němcovy zle pochroumané nohy byly opět naplno v pořádku, což si obrýlený jezdec z Kolína nad Rýnem vyzkoušel při závodě cestovních vozů v Zandvoortu.

Mimo jeho angažmá ve formuli 1, šampionátu USAC a v diverzních amerických národních mistrovstvích se Roger Penske roku 1975 vrhl i na další cíl: jeho jezdec Mark Donohue měl překonat rychlostní rekord na uzavřeném autodromu. Penske vlastnil hodící se Porsche 917-30K, který po krachu mistrovství CanAm „ležel ladem“ a našel i sponzora (CAM2 Oil), kterému poblicita projektu stála za investici. Po vydatných přípravách a několika neúspěšných pokusech se na trioválu Talladega v Alabamě konečně podařilo: Donohue zajel na 1100 koní silném monstru průměr 221,03 mph, čímž překonal dosavadní rekord AJ Foyta (217 mph).

Třídě F5000 sice prorokoval nejeden expert brzský zánik a startovní pole byla roku 1975 opravdu na hranici minima, po celém globusu se ale pořád ještě s těmito dunícími pětilitry vesele závodilo: Devátý podnik mistrovství Evropy ShellSport vyhrál v Mallory Parku jezdec týmu VDS, Teddy Pilette (Lola T400). Jediným vážným soupeřem Belgičana byl Alan Jones na RAM-Marchi, Australan ale zničil vůz nehodou před vlásenkou.

V málo zajímavém závodě se za Pilettem klasifikovali Guy Edwards, Richard Scott a Peter Gethin. Podnik, kterého se zúčastnilo jen 14 vozů byl zastíněn těžkou nehodou Gordona Spice v sobotním tréninku. Britova Reed-Lola se za rychlosti téměř 200 km/h zavrtala do valu a jezdec byl vážně zraněn. Spice si několikanásobně zlomil obě nohy a čelist, přičemž přišel o několik zubů – nedobrá to reklama pro přilby značky Griffin, které Spice ve svém obchodu s motoristickým příslušenstvím prodával...

Angličan Brian Redman si v Mid Ohiu dojel pro třetí vítězství sezony amerického šampionátu. Boj o zlato byl, tak jako roku 1975 „zvykem“, záležitostí mezi Redmanovou Hall-Haas-Chaparral-Lolou a vozem stejné značky Maria Andrettiho z týmu Vel´s Parnelli. V Britův prospěch tentokrát rozhodla Američanova rozbitá převodovka. Druhý dojel Andrettiho týmový kolega Al Unser před dalšími Brity, Davidem Hobbsem na Lole stáje Hogan a Jackie Oliverem na továrním Shadowu. Závod byl ovšem poznamenán zlou nehodou v první zatáčce po startu: u Bay-Loly BJ Swansona, který se kvalifikoval do čtvrté řady, se pravděpodobně zasekl plyn a mladík vletěl téměř nebržděn do svodidla. To se bohužel vyrvalo ze země a způsobilo mu těžká zranění hlavy, kterým 26letý talent tři dny později podlehl. Když se pomocníci dostali k vraku vozu, tak motor ještě pořád běžel na plné obrátky!

V Austrálii si to majitelé monopostů F5000 rozdali v minisérii Toby-Lee-F5000-Series. Na okruhu v Sandown Parku, jednalo se o pátý závod seriálu, se ve foto-finiši prosadil John Goss před Johnnie Walkerem. Senzací podniku ale byl 22letý nováček Bruce Allison. Jezdec z Queenslandu byl nejrychlejší v kvalifikaci, po hodinách na mokré trati ale dojel jen šestý. Bruce se měl brzy objevit i v Evropě a mnozí insideři jej považovali za jeden z největších talentů druhé poloviny sedmdesátých let. Jeho kariéra ale měla po několika sezonách v britském šampionátu F1 ztroskotat kvůli chybějícím financím...

Chris Amon se na povedeném Ensignu N175 vrátil do formule 1 dvanáctými místy v Zeltwegu a v Monze.

Jo Vonlanthen ještě dnes spolu s fandy rád vzpomíná na své „zlaté staré časy“ v polovině sedmdesátých let, kdy se mohl dokonce svézt i v Grand Prix formule 1.