Vittorio Brambilla vyhrál velkou cenu Rakouska v Zeltwegu

Roman Klemm
20.08. 2015

Roman Klemm
20.08. 2015

Motorsport před 40 lety - 34. díl

Každá Grand Prix má svůj příběh. Některá je méně zajímavá, jiná o to více. Velká cena Rakouska roku 1975 vešla do análů sportu z několika důvodů opravdu nezapomenutelným způsobem.

Do Štýrska cestoval cirkus formule 1 s relativně jasnou představou výsledku: vedle Silverstone byl mohutný Österreichring nejrychlejší tratí kalendáře a jen hazardéři nebo hlupáci by tedy vsadili na jiného vítěze, než Laudu nebo Regazzoniho v jejich silných Ferrari. Stejného názoru byly i desetitisíce rakouských a italských fandů, kteří chtěli slavit jejich nového šampiona Nikiho pod vavřínovým věncem.

V paddocku se těsnalo 40 vozů pro 30 jezdců, kteří se museli kvalifikovat pro 26 míst na startu a o jejich pořadí rozhodl již páteční trénink – byl jediný, který se konal za sucha a letního vedra. Lauda nezklamal své fandy a postavil rudý dvanáctiválec s číslem 12 na pole-position. Huntův dobře nastavený Hesketh byl jen o desetinku pomalejší. Za oběma starými přáteli se seřadili Emerson Fittipaldi, výborně naladěný Stuck (díky sponzorovi Jägermeister opět ve formuli 1 ve třetím továrním Marchi), Regazzoni, Pace, Depailler a Brambilla.

Nováček Brett Lunger zajel na druhém továrním Heskethu dobrý 17. čas. Do své první velké ceny nakonec směl vyrazit i druhý debutant, Jo Vonlanten na Williamsu. Švýcar za to ale vděčil výjimečným a tragickým okolnostem: Brian Henton a Wilson Fittipaldi poničili své vozy v tréninku natolik, že do závodu nemohli nastoupit. V zahřívacím tréninku pak došlo ke katastrofě: Penske-March 751 Američana Marka Donohueho se za plné rychlosti řítil do první zatáčky (tehdy tam ještě nebyla šikana), když mu praskla pneumatika. Neřiditelný vůz vletěl do záchytného plotu a odtud přes svodidlo do lešení, které drželo reklamní transparent. Dva maršálci byli těžce zraněni. Donohue zůstal při vědomí a byl schopen komunikovat se záchranáři (stěžoval si jen na silné bolesti hlavy), kteří jej přepravili do nemocnice ve Štýrském Hradci. V den závodu nikdo netušil, jak zle se zdravotní stav vítěze Indy500 roku 1972 zakrátko vyvine. Tyč lešení udeřila Američana do hlavy tak, že se v jeho hlavě začala tvořit sraženina krve. Donohue dostal křeče a upadl ještě ve vrtulníku do bezvědomí, ze kterého se již neměl probudit. Zemřel napříč rychle provedené operaci mozku v úterý po závodě. Evans, Wunderink a Vonlanthen směli tři zmíněné jezdce na startovním roštu nahradit.

V neděli pršelo, celé pole ovšem předvedlo čistý start. Za Laudou a Huntem vyrazil navýbornou především Depailler a z prvního kola se špička zahalena do vodní tříště vrátila v pořadí Lauda, Hunt, Depailler, Stuck, Fittipaldi a Brambilla. V průběhu dalších 14 kol se Lauda ovšem nedokázal od Hunta rozhodně odpoutat, naopak: když déšť zesílil, nemohl Ferrari (nastavený na vlhko) s Heskethem držet krok a James od 15. kola převzal vedení.

Hned na to se před Laudu dostal i rozjetý Brambilla. Mezitím pršelo tak silně, že se na trato i mimo ni točila auta téměř všude a několik jezdců bylo v boxech vyfasovat nová hledí přileb. Brambilla byl očividně nejrychlejším jezdcem v této obrovské louži a lehce dotáhl Hunta. V 18. kole se James chystal předjet týmového kolegu Lungera o kolo, Američan ho ale neviděl a zle Heskethovu jedničku zblokoval. Toho Vittorio bleskurychle využil a předjel oba jedním tahem. Na pronásledování oranžového Marche nebylo z Huntova pohledu ani pomyšlení: Lunger ho (neúmyslně) blokoval a brzdil dál. Brzy na to začalo pršet tak, že bylo održet monopost na trati pouhou otázkou štěstí. Prezident GPDA, Denny Hulme vyzval ředitelství závodu, aby jízdu přerušili. Rakušané ale chtěli bezpodmínečně absolvovat alespoň 60% závodu, aby mohli rozdělit plné body.

Po delší diskuzi, do které se vmísil i Bernie Ecclestone ale jeden z oficiálů skočil ve 29. kole s šachovnicovou vlajkou na cílovou rovinku a odmávl udiveného Stommelena. Za Němcem pak i zbytek pole. Brambilla byl bez sebe radostí. Při průjezdu kolem svých mechaniků šel krátce z plynu, ten se ale zadrhl, což Ital chtěl vyrovnant vypnutím zapalování. Tím ovšem zcela ztratil vládu nad vozem, který se za vysoké rychlosti, ale v dost ostrém úhlu otřel o zídku boxů. 37letý Vittorio Brambilla pak pokračoval v čestném kole s vozem, který cestou ztrácel část po části. Hunt dojel daleko za Italem jako druhý, zbytek pole se v pořadí Pryce, Mass, Peterson a Lauda znovu někde řadilo a čekalo na re-start: počasí se totiž začalo lepšit. Až na slavící „Gorillu z Monzy“ a mechaniky Marche téměř všichni počítali s tím, že se zbytek závodu ještě „dojede“.

Do věci se ale vložil mazaný právník a šéf Marche, Max Mosley: „Bylo odmávnuto šachovnicovým praporkem. To znamená, že závod byl ukončen a ne přerušen. Dál se již nepojede! K přerušení by jste museli použít i černé vlajky!“ Jezdci tedy dostali jen poloviční body, což nejvíce štvalo Laudu, kterému k předčasnému zisku titulu chyběl právě onen poloviční bodík...

S tragédií se museli vypočádat i v NASCAR. V závodě Talladega 500 se při srážce s jiným vozem smrtelně zranil Tiny Lund. Zkušený Lund závodil v NASCAR s relativně velkým úspěchem posledních 20 let.
Vyhrál Buddy Baker (Ford) před Richardem Pettym a Donnie Allisonem.

Mistrem kanadského šampionátu Players Formule Atlantic se stal Bill Brack. Pro jezdce STP-Chevronu B29 to znamenalo třetí titul po sobě. Staronový mistr obhájil šampionát vítězstvím na 1,6 mílovém okruhu Atlantic-Motorpark u Halifaxu. Druhý dojel Tom Klausler před Howdy Holmesem a bývalým jezdcem Lotusu F1 Dave Walkerem.

Evropská F5000 se utkala v anglickém Truxtonu. O vítězství si to znovu rozdali Teddy Pilette (VDS-Lola) s Alanem Jonesem (RAM-March) a rozhodlo až poslední kolo – nebo lépe řečeno zadní spoiler Australana, který se najednou ulomil a poslal Jonese nakrátko do pole mimo. Za Pilettem tedy byl hodnocen jako druhý Richard Scott (McKechnie-Lola). Zbývající body si za Jonesem rozdělili Ian Ashley (s nohou v sádře na Oaten-Lole), David Purley (Lec-Chevron) a Tom Walkinshaw (poprvé na novém Marchi-Ford GA752).

Při stejném mítingu absolvovalo britské mistrovství BP-Formule 3 13. závod sezony. Prosadil se Brazilec Alex Ribeiro před Američanem Danny Sullivanem, dalším Brazilcem Ingo Hoffmanem, Švédem Gunnarem Nilssonem a Belgičanem Patrickem Nevem. Opravdu mezinárodní pole, jen domácí jezdci nebyli na špičce k nalezení: nejlepší Brit (Rupert Keegan) dojel jen sedmý.

Notoricky známý dokument z Zeltwegu roku 1975: Brambilla si s demolovaným vozem vychutnává čestné kolo vítěze.