Clay Regazzoni vítězem své „domácí“ Grand Prix v Dijonu

Roman Klemm
27.08. 2015

Roman Klemm
27.08. 2015

Motorsport před 40 lety - 35. díl

Poslední „opravdová“ Grand Prix Švýcarska se konala roku 1954 na okruhu v Bramgartenu a vyhrál ji Juan Manuel Fangio. Po katastrofě v Le Mans vláda alpské republiky závody na okruzích zakázala (což platí dodnes), domácí scéna přesto vzkvétala. 21 let později se Švýcaři (za vydatné podpory Marlbora, které mělo své hlavní sídlo v Laussane) rozhodli, že znovu uspořádají alespoň nemistrovský závod formule 1. Na východu Francie si za tímto účelem pronajali okruh Dijon-Prenois, kde beztak pravidelně pořádali (vedle Monzy a Hockenheimu) svá národní mistrovství. Marlboro se postaralo o lákavé startovné a pozvánku přijal i Fangio, který absolvoval několik demonstračních kol ve svém bývalém Maserati 250F. Pouze tři týmy obsadily závod dvěma vozy (McLaren, Shadow a Williams) a v paddocku se tedy sešlo relativně přehledné pole 16 monopostů, obsahující dva Švýcary – Regazzoniho a Vonlanthena.

Trénovalo se pouze jeden den a na svou formu ze začátku sezony si při tom vzpoměl především Jean-Pierre Jarier. Jeho Shadow zajel nejrychlejší čas před Fittipaldiho McLarenem, Regazzoniho Ferrari, Massem na druhém McLarenu a Depaillerovým Tyrrellem. Jedinou opravdovou novinkou byl v Dijonu nový Hesketh 308C. Tým jeho Lordstva rádo využilo tohoto podniku, aby nováčka vyzkoušelo za „závodních podmínek“. Jak jezdec James Hunt, tak i konstruktér Harwey Posthletwaite ale nebyli s jeho debutem příliš spokojeni. 308C se „Docovi“ nepovedl tak, jako jeho předchůdci, což měly roku 1976 potvrdit i výsledky týmu Franka Williamse, který tyto vozy po kolapsu Hesketh-Racingu nasazoval.

Do kraťoučkého „švýcarského“ závodu (trval jen 61 minut) nejlépe vyrazil Jarier. Francouz ujížděl pravidelně zbytku pole, na jehož čele se usadil „domácí“ Regazzoni (většina diváků byla přesto z Francie), protože pro Emersona Fittipaldiho závod skončil již v prvním kole, když spálil spojku. Dobré představení černého Shadowu ovšem opět nemělo nést ovoce: Jarier měl kolem poloviny závodu právě přes 10 sekund náskoku, když se mu rozpadla převodovka. Regazzoni musel již jen šikovně odvrátit několik útoků Depaillera, aby si dojel pro jasné vítězství. Třetí skončil Mass před Petersonem a Watsonem. Nezvyklý průběh měl podnik hlavně pro japonský tým Maki.

Kvalifikace konečně nebyla za daných okolností problémem, modrý vůz s Tony Trimmerem v kokpitu v závodě překvapil spolehlivostí a - dojel! Mělo se jednat o jediný závod, do kterého tato kreace kdy vyrazila. Vonlanthenův Williams trápil motor běžící jen na sedm válců, Jo ovšem dovlekl vůz do cíle: Švýcaři tedy patřičně zarámovali výsledek své Grand Prix: první Regazzoni, poslední Vonlanthen.

Na německém letišti Mainz-Finthen absolvoval Evropský-Pohár-Castrol-GTX-formule-Super-Vau poslední závod sezony. O titul bojovali Finové Keijo Rosberg (Kaimann) a Mikko Kozarowitzki (ATS-Lola). A činili tak opravdu tvrdě: o výsledku rozhodla až jejich vzájemná nehoda v poslední zatáčce (!), po které si šťastný Keijo dojel pro vavříny, zatímco krajan Mikko skončil v nemocnici v Mainzu. Za otcem Nica dojeli Kennerth Persson (Kaimann), Mika Arpiainen (Veemax) a domácí jezdci Helmut Bross (ATS Lola) s Peterem Scharmannem (ToJ-Modus).

Jedenáctý závod evropského šampionátu F5000 na krátké variantě okruhu v Brands Hatchi prezentoval s odstupem nejkvalitnější startovní pole sezony. Podnik dominoval především Tony Brise. Mladý Brit, bezpochyby jeden z největších objevů sezony, směl debutovat v této třídě na Lole Teddyho Yipa a učinil tak skutečně přesvědčivým způsobem: před Teddy Pilettem si zajistil pole position, po několika kolech za Belgičanem se ujal vedení a letěl si zdánlivě pro jisté vítězství. Jezdec týmu Grahama Hilla formule 1, ale musel po 15 kolech zpomalit: ucházela mu zadní pneumatika. Toho využil Alan Jones na RAM-Marchi a dojel stáji Johna Macdonalda a Micka Ralpha pro první velké vítězství. Brise dokázal dokulhat do cíle jako druhý před Edwardsem, Hollandem, Ashleyem a Gethinem.

Intersérie nastoupila k svému čtvrtému podniku sezony 1975 v Zandvoortu a pořádající ADAC se mohl těšit velkému zájmu ze strany početných britských majitelů sportovních dvoulitrů. S výsledkem na špičce ovšem tyto vozy neměly co dělat. Prosadil se Tim Schenken na Porsche 917 Georga Loose před typem 908 Herberta Müllera. Německé fabrikáty tedy překvapivě porazili Alfy Romeo 33TT12 stáje WKRT. Pro tým Williho Kauhsena dojel v Nizozemsku Derek Bell jen jako třetí. Svůj druhý, jinak dominantní vůz, Kauhsem tentokrát svěřil Hartwigovi Bertramsovi. Specialista DRM se s takovým monstrem ale nedokázal spřátelit: třikrát šel do hodin a skončil daleko vzadu.

Ve „Wrangler Grand Prix“, závodě formule 3 na dánském Jyllansringu, se překvapivě prosadil domácí borec Jac Nelleman. Pozdější pay-driver týmu RAM-F1 byl s jeho GRD naprosto překvapivě rychlejší, než silná konkurence, do které patřili Conny Anderson, Rupert Keegan a bratři Perkinsové na továrních Raltech.

Jezdci britského šampionátu BP-F3 se zatím měřili v Silverstone. Do análů této třídy se poprvé zapsal mladík, který měl v příštích dvou dekádách v automobilového sportu hodně dokázat: Eddie Cheever. 18letý Američan žijící v Římě vyhrál svůj teprve čtvrtý závod formule 3! Eddie startoval na Modusu-Ford M1 týmu Henry-Morrogh-Racing-Drivers-School, do kterého museli zabudovat starý motor Dannyho Sullivana. Youngster se přesto prosadil již v kvalifikaci a v napínavém závodě pokořil výborného továrního pilota Marche, Alexe Ribeira, když ho předjel vnější stopou zatáčky Woodcote. Za budoucím pilotem F1 a vítězem Indy500 se v Silverstone klasifikovali Ribeiro, Nilsson, Sullivan, Neve a South – vesměs jezdci, kteří měli později také okusit formuli 1.

Krátce po startu nemistrovské GP Švýcarska: lídr Jarier již zmizel z dohledu. Regazzoni, Depailler, Mass, Watson, Hunt, Pace, Peterson, Pryce, Amon a Brambilla se ženou za ním.