Od prvního závodu IRL uplynulo 20 let

Přesně před dvaceti lety, 27. ledna 1996, se převratně změnil svět amerického formulového závodění. Na okruhu Walt Disney World Speedway u floridského Orlanda se konal první závod nového šampionátu Indy Racing League (IRL). Dosavadnímu šampionátu PPG Indy Car World Series, pořádaným organizací Championship Auto Racing Teams (CART), tak přibyla nepříjemná konkurence.

Jak se ukázalo, boj o fanoušky mezi dvěma znesvářenými šampionáty nakonec výrazně přispěl k úpadku celého sportu a připravil ho o pozice, na které se doposud nedokázal vrátit. Byť by bylo příliš velkým zjednodušením, kdybychom tvrdili, že to byl důvod jediný. Faktory jako výpadek financí způsobený zákazem tabákové reklamy, vážné (smrtelné) nehody na přelomu milénia a lepší marketing jiných sportovních soutěží, hrály neméně významnou roli.

Vlastní šampionát – velmi americké řešení

Vznikl IRL rozhodně nebyl prvním případem, kdy někdo v zámoří řešil nespokojenost s tím, jak je sportovní disciplína vedena, řešil vytvořením konkurenční série. Ostatně CART nevznikl v roce 1979 jinak, než že se skupina majitelů týmů nespokojená s tím, jak United States Auto Club (USAC) řídí šampionát.

Tony George mluví o vzniku IRL (rok 1994):

Podobný rozkol ale potkal prakticky všechny hlavní americké sporty. Mnohdy soupeření vedlo k růstu zájmu fanoušků, průniku na nové trhy, a celkovému posílení později sjednoceného šampionátu. Za takový pozitivní příklad lze uvést třeba spojení starší National League a mladší American League pod hlavičku Major League Baseball, kde se finálové soupeření vítězů obou lig stalo jednou z nejsledovanějších sportovních událostí planety – Světovou sérií. Na sklonku 60. let následoval příkladu baseballu americký fotbal a jeho finále, Super Bowl, je nejprestižnější sportovní událostí na zemi. Stejným osudem si prošla i basketbalová NBA nebo hokejová NHL.

Asi jen Tony George, tehdejší prezident Indianapolis Motor Speedway, ví, co přesně ho vedlo k tomu, že od roku 1994 začal pracovat na vlastní sérii. CART byl však terčem kritiky nejen George a to z mnoha důvodů. Faktem prostě je, že na konci ledna na zbrusu novém okruhu patřícímu k zábavním parkům společnosti Disney zaburácely motory konkurenční série.

Ti, kteří se v CART neprosadili

Mimo dalších věcí kritizoval George, a nejen on, že v původní IndyCar ubývalo amerických jezdců. Mladí piloti, kteří prošli juniorskými sériemi, nedostávali příležitost. Co bylo ale z pohledu Tonyho George a obdobně smýšlejících lidí, ještě větším hříchem, tak skutečnost, že ještě těžší pozici měli ováloví specialisté přecházející z prašných oválů a dalších sérií, které organizoval USAC.

Na konci ledna se tak na Floridě sešla zajímavá směsice třiadvaceti jezdců. Paradoxně nejznámější jména byla ta neamerická. Roberto Guerrero z Kolumbie měl na kontě dvě sezóny ve Formuli 1 a 118 startů během 12 let v CART (z nichž dva dokázal přetavit ve vítězství). V roce 1987 skončil čtvrtý v šampionátu a to poslední tři závody zmeškal kvůli zranění. Na kontě měl dvě druhá a jedno třetí místo z Indianapolis 500 a jednu pole position.

Arie Luyendyk dokonce nejslavnější závod v roce 1990 vyhrál. Na přelomu 80. a 90. let patřil do top 10 jezdců CART. Fanoušci měli v živé paměti jeho boj z předchozí Indy500, do které startoval z druhého místa, bojoval na předních příčkách, než po nehodě ztratil několik kol, aby se v posledním kole dostal před budoucího vítěze Jacquese VIlleneuvea a vrátil se do stejného kola, jako vítěz.

Ital Michele Alboreto byl sice v Americe nováčkem, ale vítěze 5 velkých cen Formule 1, který v královně motorsportu startoval ve 194 velkých cenách a v roce 1985 byl vicemistrem, asi nebylo potřeba příliš představovat. Na Floridě měl startovat také další veterán Formule 1 Eliseo Salazar, který v předcházejícím ročníku absolvoval sezónu v CART s týmem Dicka Simona a v Indy500 skončil čtvrtý, ale zranění nohy v tréninku jej ze závodu vyřadilo.

A kdo byli ti američtí jezdci, kteří měli podle George dostat příležitost? Hledat největší hvězdu není příliš složité. Se 132 starty ve Formuli 1 a dalšími 82 v CART jí byl rodák z Phoenixu Eddie Cheever. Startoval za jeden ze zkušenějších týmu, stáj Johna Menarda, která měla zkušenosti z CART. Z největšího množství zkušeností mohl vedle Cheevera těžit jeho stájový kolega Scott Brayton, mající na kontě 147 závodů v CART. Brayton měl na kontě rok starou pole position z Indianapolisu.

K velkým favoritům patřil Buddy Lazier, který si vyjel pole position. Startoval za zkušený tým Hemelgarn Racing, s nímž se představil už na počátku 90. let v CART. Hemelgarn Racing se pak stal jedním z nejlepších týmů IRL a Lazier vítězem Indy500.

Dobový dokument ESPN o rozkolu v americkém motorsportu:

Nechyběli ani skuteční veteráni. Johnny Parsons se poprvé v Indianapolisu ukázal v roce 1969. V nejslavnějším závodě byl dvakrát pátý, ale posledních 10 let se mu nedařilo kvalifikovat se. John Paul, Jr. měl na kontě vítězství ve čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně i dvanáctihodinovce v Sebringu. Několik umístění na stupních vítězů v CART, včetně jednoho vítězství, ale jeho nejlepší sezóna byla v roce 1983. Mezitím stihl také strávit 2 a půl roku ve vězení kvůli pašování narkotik.

A konečně, šanci dostali ti mladí talentovaní jezdci. Ačkoliv měl na kontě pár startů v CART s týmem Dala Coyna, šampion Indy Lights z roku 1992 Robbie Buhl se prosadil až díky IRL. Podobný osud postihl i šampiona Indy Lights z roku 1989 Mika Groffa, který v CART paběrkoval. V prvních dvou závodech sezóny 1996 mu dal šanci sám A.J. Foyt, ale Groff díru do světa neudělal.

Svou první šanci ve velké lize dostal šampion Formule Atlantic z roku 1995 Richie Hearn. Svými výkony v IRL tak zaujal, že si vysloužil možnost startovat tři roky v CART. Bez valnějších úspěchů. Scott Sharp o sobě dal vědět už v závodech sportovních vozů, absolvoval jednu sezónu v CART, a v prvních letech IRL patřil k největším hvězdám.

161280

První závod IRL přilákal 50 tisíc diváků.

Davey  Hamilton patřil k hvězdám krátkých oválů. V CART se mu nedařilo kvalifikovat se do Indy500. Ačkoliv nikdy nevyhrál závod IRL, patřil ke stálicím, dvakrát se stal vicemistrem a až do svého zranění v Texasu v roce 2001 nevynechal jediný závod IRL, to se žádnému pilotovi nepovedlo. A z USAC přišel také první vítěz všech tří sérií, tedy tzv. Triple Crown, Tony Stewart, pozdější šampion IRL a trojnásobný šampion NASCAR.

Ve startovním poli nechyběla také jedna žena. Lyn St. James paběrkovala v CART a příliš příležitostí nedostala ani v IRL.

Závodní okruh

IRL si ke svému debutu vybrala nově otevřený mílový ovál Walt Disney World Speedway nedaleko Orlanda. Trať přezdívaná The Mickyard (složenina z Mickey Mouse a Brickyard – cihelny) byla otevřena 28. listopadu 1995. Měřila 1 míli, klopení se v zatáčkách pohybovalo mezi 7 a 10 stupni. Trať měla tři zatáčky. Provizorní tribuny pojaly 51 tisíc diváků.

Díky příjemnému floridskému klimatu mohli týmy trať využívat k testům po celý rok. Na okruhu se ale podepsalo, že byl stavěn na rychlo a s co nejmenšími náklady. Kromě dráhy, bariéry a plotu nezůstávalo nic na místě celoročně. Po závodě v roce 2000 chtěla IRL i Walt Disney World jiné datum pro závod, který připadal vždy na konec ledna. IRL proto, že pro týmy to bylo příliš brzy a mezi závodem v Orlandu a dalším závodem byla šestitýdenní přestávka. Majitel okruhu proto, že ve stejné době měla nedaleká Tampa hostit Super Bowl. Protože se ale obě strany nedomluvily, závod z kalendáře vypadl. Okruh byl využíván coby atrakce zábavního parku, sporadicky pak pro testy. Vloni bylo rozhodnuto trať úplně zrušit.

161290

Okruh Walt Disney World Speedway v roce 1996.

Závod

Protože rozhodovala o právech na vysílání Indy500, mohla se IRL od počátku těšit výbornému televiznímu pokrytí. Její první závod se objevil na obrazovkách celoplošné stanice ABC. Přenosy dělali stejní lidé, kteří měli na starosti přenosy závodů CART, v čele s komentátorem Paulem Pagem. Sezóna 1996 měla vrcholit Indy500, další sezóna měla začít krátce po závodě a vrcholit opět napřesrok Indy500. To se ale v průběhu roku změnilo. Pro jezdce a týmy byl závod IRL v Orlandu atraktivní také tím, že 25 míst na startovním roštu Indy500 bylo vyhrazeno prvních 25 vozů v pořadí IRL.

Pole position si vyjel v loňském modelu Reynardu Buddy Lazier. Mílový okruh obkroužil v čase 19.847 sekundy. Pokud se týká techniky, platila stejná pravidla jako u předchozí Indy500. Na roštu se tak sešly Loly z let 1992 (1 vůz), 1993 (2 vozy), 1994 (2 vozy) a 1995 (7 vozů) a Reynardy z let 1994 (2 vozy) a 1995 (6 vozů). Čtrnáct vozů poháněly motory Ford Cosworth, 5 Menardy a v poli byl také jeden vůz s motorem Buick. Třináct pilotů mělo obuty pneumatiky Goodyear, sedmička Firestony. Nové, „nízkonákladové“, vozy s atmosférickými motory nasadila IRL přesně za rok.

Příkaz k nastartování motorů dal synovec Walta Disneyho Roy. Richie Hearn a Eddie Cheever startovali do závodu z poslední řady v náhradních vozech. Startovní pole přivedl v pace caru k zelené vlajce Johnny Rutherford, trojnásobný vítěz Indy500. Lazier udával od začátku závodu tempo. S půl vteřinovým odstupem se za ním držel zkušený Luyendyk.

Už ve čtvrtém kole začal lídr závodu předjíždět o kolo chvost startovního pole. To bylo dáno jednak délkou okruhu a pak velkými rozdíly mezi jezdci. Odstup mezi nejlepším a nejhorším jezdcem v kvalifikaci byly více jak čtyři vteřiny, rozdíl v průměrné rychlosti na kolo 35 mil v hodině! David Kudrave, nejpomalejší jezdec v kvalifikaci, byl také prvním jezdcem v historii IRL, který ze závodu odstoupil. Na vině byla porucha převodovky.

161295

Buzz Calkins vítězí před Tonym Stewartem.

Richie Hearn v 17. kole ztratil kontrolu nad vozem, v hodinách narazil do vnitřních svodidel ve 2. zatáčce a jako první jezdec v historii IRL způsobil vyvěšení žlutých vlajek. Lazier po restartu udržel vedení v závodě. To ale držel jen do 29. kola, když se před něj dostal Tony Stewart. O pět kol později zamířil viditelně s těžce ovladatelným vozem Lazier do boxů. Týmu se sice podařilo vůz vyladit, ale Lazier ztratil v boxech šest kol, později vůz v boxech raději odstavil. Na vině byl zřejmě lehký kontakt s Parsonsem. Stewart rychle našel nového vyzyvatele, při předjíždění pomalejších vozů se na něj nalepil Buzz Calkins. Ten se v 66. kole dostal do vedení. Stewart následně zamířil do bodů. I po pit stopech Calkins bezpečně navyšoval svůj náskok.

U Arieho Luyndyka se v boxech poprvé projevily problémy s převodovkou, které jej nakonec ze závodu vyřadily. Druhou žlutou fázi zavinil 52 kol před koncem Stan Wattles, který havaroval ve druhé zatáčce. Boj o vítězství už byl pouze záležitostí dvojice Calkins a Stewart. Třetí Robbie Buhl už ztrácel celé kolo. Jezdce už nečekal žádný další pit stop, vše bylo v rukou pilotů.

Celý záznam 1.  závodu Indy Racing League:

Závěr závodu rozkouskovaly dvě nehody. Nejdříve skončil ve zdi Davey Hamilton. Závod byl restartován 17 kol před koncem, ale jen o pět kol později se srazili, a tvrdě do zdi vrazili, Eddie Cheever a Scott Sharp. Zvláště Cheever se z vozu zvedal viditelně otřesen. Horkou chvilku zažil také Tony Stewart, který se chtěl vyhnout nehodě, ale na vnitřku okruhu jej blokovaly záchranářské vozy. Stewart tak musel projet po vnějšku kolem havarovaných aut. Dokonce se dotkl koly zdi a přejel několik trosek četně předního přítlačného křídla z havarovaného vozu.

Jezdci nakonec dostali ještě 5 kol, aby předvedli své jezdecké umění. Přes horkou chvilku při předchozí nehodě tlačil Stewart na pilu. Calkins jej ale odrazil a s přehledem se stal prvním vítězem v historii Indy Racing League.