Vzpomínka na VC Velké Británie 1950 v Silverstone

Kolem trati na ploše bývalého vojenského letiště v Silverstone se za slunečného počasí tísnilo více než 200 000 diváků zvědavých na to, jak se vyrovná devět Britů se soupeři z osmi zemí. Úvodním závodem nově vytvořeného mistrovství světa F1 se stala 13. května 1950 III. Velká cena Velké Británie, pořádaná královským autoklubem RAC.

V roce 1949 motocyklová federace FIM navázala na předválečnou tradici mistrovství Evropy a vypsala mistrovství světa, zahrnující nejvýznamnější motocyklové závody. O rok později ji následovala i automobilová federace FIA. Nejvýznamnější velké ceny a k tomu 500 mil v Indianapolisu se hodnotily jako mistrovství světa už v letech 1925 až 1927, kdy o titul soupeřily jen automobilky. Ve 30. letech na tuto tradici navázalo mistrovství Evropy jezdců.

Nově vytvořený šampionát sestával ze šesti velkých cen formule 1 a k tomu se připočítával výsledek 500 mil v Indianapolisu, konaných podle jiných předpisů (v zásadě se jednalo o předpis platný pro velké ceny v letech 1938 až 1946). Výsledky jednotlivých závodů se hodnotily body – osm pro vítěze, šest za druhé místo, čtyři za třetí, tři za čtvrté a dva za páté. Jeden bod získal jezdec, který dosáhl nejrychlejšího kola v závodě. Pokud se jezdci střídali, nebo nejrychlejší kolo dosáhlo více jezdců, body se dělily rovným dílem.

191931

Dottore Nino Farina za volantem své alfetty - byl nejrychlejší v tréninku, zajel nejrychlejší kolo a vyhrál závod 

Předpisy F1, platné od roku 1947, povolovaly dva typy pohonných jednotek. První navazovaly na předválečné voituretty s přeplňovaným motorem se zdvihovým objemem 1,5 l. Druhé vycházely ze sportovních vozů s nepřeplňovanými motory o objemu do 4,5 l.

Vznik mistrovství světa motivoval Alfu Romeo, aby se po roční přestávce vrátila k závodům s vozy 158 Alfetta s přeplňovanými osmiválci, koncepčně vycházejícími z předválečné konstrukce. V letech 1947-48 tato auta neměla rovnocenné soupeře. Jejich jezdci byli Emilio Giuseppe „Nino“ Farina, Juan Manuel Fangio a Luigi Fagioli.

Maserati představilo v roce 1948 zcela nový vůz poháněný přeplňovaným čtyřválcovým motorem, jehož výkon na alfetty nestačil. Jednalo se ale o relativně jednoduchý automobil, který kromě továrního týmu (jeho jezdcem byl Louis Chiron) používala i řada soukromých stájí, jako Scuderia Ambrosiana či ekipa Enrica Platého.

Jedinými speciály s nepřeplňovanými motory zpočátku byly francouzské Talboty Lago, vycházející ze sportovních vozů. Rychlostí sice zaostávaly za alfettami a Maserati, nicméně jejich výhodou byla podstatně menší spotřeba paliva a proto i omezený počet zastávek pro tankování. Dva vozy Automobiles Talbot-Darracq řídili Yves Giraud-Cabantous a Eugène Martin, další byly soukromé.

Do Anglie nepřijela Scuderia Ferrari, nejúspěšnější tým v sezoně 1949. Proti Evropanům se postavili Britové většinou s předválečnou technikou. Několik se jich ale objevilo v evropských týmech. Alfa Romeo jeden ze svých vozů například zapůjčila Regu Parnellovi a Scuderia Ambrosiana Britům poskytla oba své vozy. Největší domácí naděje ve F1, národní monopost B. R. M., nebyla včas hotova a představila se jen krátkou ukázkovou jízdou. 

191933

Z vítězství v první velké ceně F1 v historii se radoval Giuseppe "Nino" Farina 

Už tréninky ukázaly, že čtveřice vozů Alfa Romeo představuje kategorii samu pro sebe a že zastaralé britské konstrukce na moderní evropské vozy nestačí. Teoreticky nejvýkonnější vůz Maserati, připravený Scuderií Milano pro Feliceho Bonetta, nenastoupil na start. Velkou cenu poprvé v historii navštívila i královská rodina – král Jiří VI., královna Alžběta, princezna Margaret a hrabě Mountbatten z Barmy s chotí.

Úvodní podnik mistrovství světa z dnešního pohledu nebyl nikterak dramatický. Čtyři vozy Alfa Romeo se rychle vzdálily ostatním. Farina už ve druhém kole vytvořil nový rekord tratě – s plnou nádrží byl dokonce o 0,2 s rychlejší než v tréninku. Pořadí Farina, Fangio, Fagioli a Parnell se měnilo jen v důsledku zastávek pro tankování.

Za čtveřicí alfett, mezi nimiž Parnell nedokázal udržet tempo svých zkušenějších kolegů, jely dva vozy Maserati Enrica Platého, řízené thajským princem Birou a baronem Emmanuelem de Graffenriedem, a čtyři mohutné talboty.

Řada vozů postupně odpadala. Vyřazeni byli obě Platého maserati, Chiron s továrním maserati a Martin s talbotem. Za alfettami se tak s velkou ztrátou ocitli Giraud Cabantous s továrním a Louis Rosier s vlastním Talbotem Lago. Jediné vzrušení v monotónním závodu přišlo osm kol před cílem, když do té doby druhý Fangio odstavil svou alfettu, protože mu z motoru unikal olej.

Nejúspěšnějším reprezentantem "British racing green" se nakonec stal Bob Gerard se svým archaicky vyhlížejícím vozem ERA.

Výsledky (70 kol po 4,649 km): 1. Giuseppe Farina (Alfa Romeo) 2:13:23,6 (146.378 km/h), 2. Luigi Fagioli (Alfa Romeo) +2,6 s, 3. Reg Parnell (Alfa Romeo) +52,0, 4. Yves Giraud-Cabantous (Talbot Lago T26C) -2 kola, 5. Louis Rosier (Talbot Lago T26C) -2 kola, 6. Bob Gerard (ERA Type B/C) -3 kola, 7. Cuth Harrison (ERA Type B) -3 kola, 8. Philippe Étancelin (Talbot Lago T26C) -7 kol, 9. David Hampshire (Maserati 4CLT/48) -6 kol, 10. Joe Fry/Brian Shawe-Taylor (Maserati 4CL) -6 kol…

Nejrychlejší kolo: Giuseppe Farina (Alfa Romeo) 1:50,6 tj. 154,324 km/h. 

191935

Vítěz tehdy ještě místo poháru a šampaňského dostal vavřínový věnec