Desáté výročí smrti rakouského nadšence.

Roland Ratzenberger. Jméno, které si ne každý dokáže hned zařadit, jako to dokáže například s jiným jménem: dejme tomu Ayrton Senna. Právě Ayrton Senna, respektive jeho tragická smrt může za to, že černý víkend je často spojován pouze se jménem brazilské hvězdy, ačkoli to byl (kromě této samotné skutečnosti) právě ten fakt, že během čtyřiadvaceti hodin na trati ošklivě zahynuli dva závodníci nejoblíbenějšího motorsportu světa, který z tohoto víkendu udělal právě ten černý.

Již hrůzostrašná havárie Rubense Barrichella při pátečním tréninku jako by byla předzvěstí událostí příštích. Ačkoli neexistuje záběr přímého nárazu Ratzenbergrova simteku do bariéry, kterému bylo svědky jen několik diváků a komisařů, násleky byly strašlivé a kdokoli si je dokáže vybavit, včetně bezvládně mávající hlavy jezdce či možnosti spatřit jeho tělo skrze díru v monopostu, leze mu mráz po zádech.

I dnes, 30. dubna 2004, přesně deset let od smrti Rakušana Rolanda Ratzenbergera.

V zatáčce Tamburello je místo plné nesmrtelných vzpomínek, u zdi, ve které skončil život Ayrtona Senny, ve zdi, ve které skončily sny mnohých. Mezi desítkami nápisů se schovává také jeden. Sice popletl příjmení, ale přesto je obsah vzkazu jasný:

"Ratzemberger. Všichni zapomněli, ale já ne."

Rakouský závodník, který nasadil veškeré své umění, aby se dokázal kvalifikovat teprve do své druhé velké ceny, zahynul jen o pár set metrů dál od tohoto místa.

Byl to závodník, který měl pro motorsport slabost. Pracoval jako mechanik před tím, než v roce 1986 vyhrál na Brands Hatch festival Formule Ford v konkurenci takových, jakými byli například Johny Herbert nebo Eddie Irvine. To mu přineslo šanci závodit za značku BMW v cestovních vozech, ale jeho touha po tzv. singleseaters nebo openwheelerech byla zřejmá.

To jej přivedlo do Japonska a tamní formule 3000, kde v roce 1992 vyhrál závod na okruhu v Suzuce. Za podpory monackého manažera Barbara Behlau podepsal smlouvu na pět startů za stáj formule 1 Simtek. V Brazílii roku 1994 se nekvalifikoval do závodu, jeho čas 1:22,707 byl až sedmadvacátý nejlepší a startovat mohlo jen šestadvacet vozů. Pro pacifickou Grand Prix, druhý závod sezóny, se kvalifikoval a obsadil se svým týmovým kolegou Davidem Brabhamem poslední řadu. Do cíle dojel na jedenáctém místě se ztrátou pěti kol na vítěze.

"Velmi smutné je, že formule 1 nedostala příležitost jej poznat," řekl Nick Wirth, bývalý šéf Simteku. "Čeho všeho by dokázal dosáhnout, těžko říci, to ale není důležité. Jeho snem byla formule 1. Byl by první, s kým byste šli na pivo. Byl sebevědomý, ale nikoli tou špatnou cestou, nebyl namyšlený nebo arogantní. Byl to jenom skvělej kluk."

Prezident Mezinárodní automobilové federace Max Mosley na Ratzenbergera také vzpomíná:

"Lidé na něj zapomněli, šel jsem raději na jeho pohřeb, protože všichni šli na Sennův a já si myslel, že bylo důležité, aby šel někdo na jeho.

Byl to skvělý člověk. Neuvěřitelné taktéž bylo, jak se -  ačkoli byla tragédii zcela zdrcena - jeho rodina dokázala s Rolandovou smrtí vypořádat. Dělal co měl rád a co dělat chtěl a neobviňovali někoho dalšího."

Ratzenbergrova smrt přišla v nejméně vhodném okamžiku, dá-li se tento pojem vůbec použít. Podobně jako se Titanic potopil v době, kdy o bezpečnosti námořní dopravy nebylo nejmenších pochyb, podobně Ratzenberger zemřel v době údajně vysokých bezpečnostních opatření. Šílené odpoledne ukázalo, jak trestuhodně zdánlivé bylo toto ukolébání, Roland byl první obětí formule 1 po dlouhých dvanácti letech.

V rychlé pravotočivé Villeneuvově zatáčce ústící do vlásenky Tosa (dnes má okruh výrazně jinou podobu) vyletěl Ratzenbergerův simtek v rychlosti 300 km/h z dráhy a narazil do bariéry. Jen pár chvil před tím vyjel Ratzenberger lehce mimo trať v Acqua Minerale, přičemž si poškodil přední přítlačné křídlo. Místo toho, aby zajel do boxů domnívaje se, že je vše v pořádku, pokračoval v jízdě vstříc tragickým následkům...

Na místo tragédie se nechal zdravotním vozem dovézt Ayrton Senna, který byl hrozivou události vyveden z míry. Tak blízko smrti během své kariéry ještě nebyl. V neděli ráno padaly slova hněvu na adresu Maxe Mosleyho, bývalý pilot formule 1 Martin Brundle s odstupem let tvrdí, že závod se vůbec neměl jet, ale tyhle věci dnes už nic neřeší i bez ohledu na to, že by to zachránilo Sennův život.

Kdo z dříve narozených měl možnost sledovat přímý přenos na Eurosportu případně měl k dispozici záznam, dodnes se mu vrací hrůzostrašné obrázky tragického odpoledne. Michael Schumacher o víkendu řekl, že na Sennově smrti si přes veškerý smutek lze vzít něco pozitivního, a tím je nepopiratelný přínos v bezpečnosti pilotů formule 1. Do doby, než se zase něco stane, samozřejmě. Ale není fér tuhle zásluhu přičítat jen Sennově oběti. Nemenší měrou k tomu, že v deseti následujících letech bez následků přežily desítky pilotů formule 1, přispěl i Roland Ratzenberger.

Svět zapomněl, ale my ne. Sbohem, Rolande!