O prvních triumfech.

Pro televizního komentátora je každý zajímavý a událostmi nabitý závod darem z nebes. Vždy jsem obdivoval kolegy komentující například golf. Oni zase ale prý obdivují nás, kteří jsou nuceni komentovat šňůru pestrobarevných aut jedoucích za sebou zhruba hodinu a čtyřicet minut, přičemž si dvakrát za odpoledne oddáchnou v boxech.

Proto jsou závody jako letos byly velké ceny v Austrálii, Monaku či Kanadě tím nejlepším, co se nám může nabídnout. Jsem si jist, že pro diváka platí to samé, byť tam se to hodně liší dle barvy auta v cíli. Někdy je i zajímavý závod pro fandu Ferrari "hrozným", pokud cíl spatří například jediný červený vůz a ještě mimo body. A obráceně.

Početné tábory fandů McLarenu a Ferrari tak dostaly další příležitost vyslat na sebe salvy nespočetných argumentů, obvinění, nenávistných výkřiků a zoufalých skřeků. Důvod byl extra pikantní, vždyť kdy naposled se na dráze (pardon, na boxové komunikaci) vzájemně zrušili dva největší kandidáti na titul? Připomíná to éru velikánů Prost - Senna či Schumacher - Hill či Villeneuve. Ale zatímco v případě jmenovaných nikdo zcela nevymaže malý stín pochybnosti nad částečným úmyslem, nedělní incident byl skutečně nešťastnou náhodou způsobenou malou nepozorností.

O to víc je velká škoda, že tento incident a následná bouře emocí zastínila skvělý sportovní zážitek, byť paradoxně právě nehoda v boxové uličce tento umožnila. Robert Kubica a BMW vyhrálo svůj první závod (BMW poprvé jako konstruktér, coby dodavatel motorů pamatuje vítězství například s Williamsem).

Sledovat první vítězství jako divák je super zážitek, aniž bych musel zrovna dotyčnému fandit. Je mi jasné, že každý máte své vlastní vzpomínky, já ale asi nikdy nezapomenu na neuvěřitelně emocionální vítězství Rubense Barrichella na Hockenheimu v roce 2000. Nebo na první triumf Tomáše Engeho ve stejném roce na stejném okruhu ve velkém závodě.

Aniž bych tušil proč, velmi emotivně jsem si užíval první vítězství zemí v šampionátu A1GP. Úplně nejvíce to indické vloni v Číně a také bylo úchvatné sledovat triumf Irska v Mexiku v březnu letošního roku. Zážitky, na které se nezapomíná.

Za komentátorským mikrofonem jsou tyto zkušenosti odlišné. Zejména motivované tím, aby se na dráze dělo něco, co diváka přiláká nebo udrží u televize. A mimoto paradoxně nemůžete prožívat sportovní zážitek na maximum, protože u toho máte práci. Přesto jsou první triumfy některých závodníků tím nejhezčím, co mi utkvělo v paměti.

Jen tři týdny po mém debutu si zásluhou Tomáše Engeho dojela Česká republika zatím pro jediné vítězství v A1GP národů - pro mě jako kdyby to bylo včera. A stále doufám, že nebylo poslední.

Nejvíce emotivní zážitky mám z IndyCar série. Parádní bylo poslední kolo souboje mezi Samem Hornishem ml. a Marcem Andrettim v závodě na 500 mil v Indianapolis v roce 2006 (rozdíl v cíli 0,0635 vteřiny!). Ale to nebylo nic proti tomu, co přišlo na konci další sezony, kdy Scottu Dixonovi v poslední zatáčce rozhodujícího závodu došlo palivo a vedení a titul tak převzal Dario Franchitti!

A pak přišel 20. duben 2008 a triumf Danicy Patrick, velmi kontroverzní a velmi populární postavy amerických formulí. Mé hlasivky tenkrát vysadily podobně jako Dixonův motor v boji o titul o rok dříve, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Velmi emotivní vítězství a zážitek, na který se nezapomene.

Po dvou posledních zmíněných událostech mi pak psala řada lidí, že v daných momentech měli koláč v krku a nebo slzy na krajíčku. Větší pocty se mi nemohlo nikdy dostat a já za to děkuji.

Těžko hledat ve formuli 1 podobně dramatické finiše, ale první vítězství BMW potažmo Roberta Kubici se svou velikostí takovým určitě vyrovná. Škoda jen, že zůstalo ve stínu jednoho malého šťouchance v boxech.