Nic nového pod sluncem

Pokud se nemýlím, tak Lewis Hamilton se při letošní velké ceně Monaka stal prvním pilotem v historii automobilových závodů, kterému byla udělena pokuta před startem (jeho nejlepší kvalifikační čas byl vymazán) během závodu (nucené projetí boxy) i po závodě (20 sekund připočteno ke konečnému výsledku). A jen o pár měsíců později v Abu Dhabi se v podobné situaci ocitnul i Pastor Maldonado. Přesto byla v tomto směru letošní sezona naštěstí relativně mnohem klidnější, než většina posledních let. Pohled do historie ale ukazuje, že přestupky proti pravidlům, ať už nabíledni či diskutabilní, nejsou při automobilových závodech opravdu ničím neobvyklým.

Už vůbec první automobilový závod v historii, Paris-Rouen v roce 1894, neproběhl zcela hladce. První v cíli Jules de Dion byl sice vyhlášen celkovým vítězem, ale pořadatelé mu odmítli vyplatit peněžitou odměnu, protože bylo rozhodnuto, že jeho parou poháněné vozidlo de Dion-Bouton je traktor a ne automobil. První v cíli s vozem poháněným vznětovým motorem byl Georges Lemaître na Peugeotu, několik minut za de Dijonem.

Podobně, vítěz závodu Paris-Bordeaux-Paris v roce 1895, Émile Levassor rovněž nedostal peněžitou odměnu, tentokrát kvůli faktu, že jeho Panhard-Levassor měl pouze dvě sedadla, což podle úsudku pořadatelů nestačilo k tomu, aby vozidlo mohlo být považováno za cestovní automobil.

Maratón Paris-Madrid z roku 1903 se stal prvním závodem, který byl předčasně ukončen. Po sérii havárií, při kterých přišlo o život osm lidí, se organizátoři rozhodli vyhlásit výsledky už v Bordeaux a vítězem se stal Fernard Gabreil na voze značky Mors.

Rok 1908 zažil zatím jediný automobilový závod, který vedl de facto kolem celé zeměkoule. Odstartováno bylo v polovině února v New York City a do cíle v Paříži dorazila jako první německá posádka koncem července, čtyři dny před týmem USA. O dalších šest týdnů později se v Paříži objevil i v pořadí třetí tým Itálie. Mezitím ale byli Němci pokutováni extra 30ti dny, když se ukázalo, že část trasy převáželi svůj vůz vlakem a navíc minuli kontrolní stanici na Aljašce. V případě amerického týmu se sice také vynořilo obvinění, že brzy po startu ještě ve státě New York, jejich vůz Thomas podstoupil nepovolený tovární servis, ale nakonec byla americká dvojice Montague Roberts a George Schuster prohlášena za vítěze.

K první skutečné diskvalifikaci vítěze kvůli porušení předem vypsaných pravidel došlo o rok později v závodě New York-Seattle, který byl známý i jako Guggenheim Cup. Po 22 dnech byla za velkého jásotu mnoha diváků (závod byl koordinován s pořádáním výstavy Alaska Yukon Pacific Exposition, která do Seattle přilákala tisíce návštěvníků) přivítána jako první v cíli posádka vozu Ford T, téměř o 17 hodin dříve, než v časných ranních hodinách osaměle dorazil další vůz Shawmut. Jeho hlavní řidič okamžitě protestoval s tím, že předloží důkazy o několikanásobném porušení pravidel ze strany vítězného Fordu, ale jelikož už bylo po oslavách, pořadatelé neměli zájem se zabývat nějakým protestem.

Nicméně, majitelé Shawmutu se cítili natolik v právu, že podali písemný protest přímo na Automobile Club of America, který po několika měsících uznal, že posádka Fordu skutečně porušila pravidla přinejmenším jednou, když na trase vyměnila zadřený motor za nový. V důsledku toho byl Ford vyškrtnut z výsledkové listiny a Shawmut, řízený trojicí Arthur Pettengill, Earle Chapin a Robert Messer, byl prohlášen skutečným vítězem. Zdlouhavý proces vedený navíc za zavřenými dveřmi ale znamenal, že Henry Ford mohl mezitím bez potíží rozpoutat agresivní reklamní kampaň, v jejímž středu figuroval vůz, který vyhrál Guggenheim Cup! Shawmut tedy nakonec sice vyhrál sportovní klání, ale brzy na to zbankrotoval, protože do té doby už popularita a komerční úspěch osobního vozu Ford T dosáhly superlativních rozměrů, kterým malé továrny jako Shawmut neměly šanci konkurovat.

V roce 1911 se poprvé jela dnes legendární Indianapolis 500. Během závodu došlo k několika haváriím, což vneslo určitý zmatek do oficiální časomíry a pořadatelé si nebyli úplně jisti pořadím na trati. Ralph Mulford na voze Lozier, který byl po 200 kolech s největší pravděpodobností v čele závodu, se rozhodl zajet pár extra kol, aby nebylo žádných pochyb o tom, že absolvoval celých 500 mil. Ray Harroun mezitím odkočíroval svůj Marmon do garážního prostoru, kde byl okamžitě vyhlášen vítězem. Mulford byl klasifikován jako druhý.

V tématu kontroverzních výsledků zaujímá docela unikátní postavení Tripoli Grand Prix z roku 1933. Pár vybraných diváků před závodem obdrželo los se jménem jednoho z pilotů a vítězný los sliboval nemalou finanční výhru. Říká se, že divák, který vyfasoval Achille Varziho, zašel před startem do depa a nabídl několika favorizovaným jezdcům podíl na výhře. Oficiálně se taková domluva nikdy neprokázala, nicméně, během samotného závodu došlo k několika nečekaným zvratům. Giuseppe Campari zajel do boxů a zpátky na trať se bez vysvětlení už nevrátil. Baconin Borzacchini při zastávce v depu poněkud neobratně narazil do barelu s olejem a odstoupil. Tazio Nuvolari, který vedl s půlminutovým náskokem, zastavil těšně před cílem údajně pro nedostatek paliva. Vítězství získal Varzi, přestože v závěrečných kolech závodu už motor v jeho Bugatti nešlapal na všechny válce.

Poslední ročník evropského šampionátu závodních jezdců byl přerušen začátkem druhé světové války. Mezinárodní automobilová organizace AIACR, která sídlila v Paříži, tím pádem nemohla vyhlásit konečné výsledky. Nicméně, německé ministerstvo pro sport vydalo prohlášení, že mistrem Evropy se stal Hermann Lang s vozem Mercedes-Benz. Lang skutečně v roce 1939 vyhrál nejvíce mistrovských závodů, ale zdá se, že mistrem měl být Hermann Paul Müller na Auto Union, který podle tehdy platných pravidel, pravděpodobně nasbíral nejmenší počet trestných bodů.