Kdo si nejvíce zasloužil vyhrát mistrovskou Grand Prix?

Ze 175 pilotů, kteří se kdy v mistrovství světa Formule 1 postavili na stupně vítězů, 82 nedosáhlo na nejvyšší stupínek. Při kterékoli debatě o pilotech, kteří si nejvíce zasloužili vyhrát a nikdy se jim to nepodařilo, se téměř automaticky vybaví jméno Chris Amon. Během více než šesti desetiletí šampionátu bylo ale takových smolařů více...Luigi Villoresi, Martin Brundle, nebo Nick Heidfeld. Rozhodl jsem se proto z těch 82 vybrat ty nejlepší trochu analytickým způsobem.

Dorino Serafini startoval jen v jednom mistrovském závodě a skončil na stupních vítězů, i když možná především proto, že jeho Ferrari na poslední třetinu závodu převzal Alberto Ascari. Další, kteří na stupních vítězů stanuli ve více než čtvrtině svých startů jsou Mike Parkes, Rudolf Fischer, a Luigi Villoresi. Vycházím ale z toho, že ti nejlepší by měli dokázat více, než se “jenom” dostat na stupně vítězů. Konkrétně mám na mysli to, že by alespoň měli ještě zajet nejrychlejší kolo závodu, získat pole position, nebo odjet pár kol v čele závodu. Když eliminujeme všechny, kterým se nepodařilo dosáhnout alespoň jednoho z těchto dalších vykonů, zůstává 45 jmen.

Mezi těmi, kteří vypadli jsou mimo jiných i právě Serafini a Fischer, ale i další poměrně známá jména jako Peter Arundell (který skončil na stupních vítězů ve svých prvních dvou startech...rekord, který překonal až Lewis Hamilton), Eddie Cheever, Martin Brundle, Jos Verstappen. Naopak možná trochu překvapivě zůstávají například Felice Bonetto, Richard Attwood, Mauricio Gugelmin, Takuma Sató, nebo Romain Grosjean. Další selekce je ale nutná a proto pole kandidátů omezím pouze na ty, kteří kromě stupňů vítězů dosáhli alespoň dvou dalších úspěchů. Tímto roštem neprojdou třeba Harry Schell, Hans Joachim Stuck, Stefan Johansson, nebo Vitalij Petrov a pole se zúží na 17 jmen mezi kterými zůstávají Mike Hailwood, Jackie Oliver, Bruno Giacomelli, Derek Warwick. Což je pořád příliš mnoho a proto je třeba znovu zvednout příčku.

Ze čtveřice výsledků ‘stupně vítězů-pole position-nejrychlejší kolo-vedení závodu’ dosáhli všech čtyřech jenom Chris Amon, Jean Pierre Jarier, Andrea de Cesaris, a Nick Heidfeld. Všichni měli dlouhou kariéru a určitě si zasloužili alespoň jednou zvítězit. Zároveň je ale třeba říct, že především Jarier a de Cesaris toho ve Formuli 1 zase až tolik nedokázali. Jarier získal ve 134 startech pouhých 31½ bodu, de Cesaris ve 208 startech 59 bodů. Pro srovnání, Amon v 96 startech nasbíral 83 bodů a Heidfeld (v přepočtu na bodové hodnocení 9-6-4-3-2-1 pro prvních šest v cíli což je systém který platil když byli aktivní Amon, Jarier, a de Cesaris) by ve 183 startech získal 129 bodů. Proto teď opustím analytiku a zbývající selekci provedu spíše subjektivně.

Amon je vítězem několika nemistrovských Grand Prix a čtyřiadvacetihodinovek v Le Mans (1966 s Bruce McLaren) i v Daytona (1967 s Lorenzo Bandinim). Dokonce vyhrál celý šampionát vozů Formule 1, když v roce 1969 získal pohár Tasman. V mistrovství světa pětkrát startoval z pole position, stanul jedenáctkrát na stupních vítězů, zajel tři nejrychlejší kola, a byl v čele závodu po 183 kol v sedmi různých závodech. Mezi první tři na startu se kvalifikoval jedenadvacetkrát, což je přinejmenším srovnatelné s jeho současníky a mistry světa Denny Hulmem a Emersonem Fittipaldi.

Mistr mezinárodní F-3000 z roku 1999, Heidfeld, byl na stupních vítězů dokonce třináctkrát, ale potřeboval k tomu téměř dvakrát více startů než Amon. V čele závodu ho bylo vidět v osmi různých Grand Prix, ale pouze na celkových 25 kol. Na kontě má i jedno pole position a dvě nejrychlejší kola závodu. Šestkrát se kvalifikoval mezi prvními třemi na startu. Mezi ty, kteří se do této úplně nejužší kategorie nedostali patří Luigi Villoresi, Karl Kling, Stuart Lewis-Evans, Tom Pryce, Teo Fabi, nebo Timo Glock.

Villoresi po druhé světové válce patřil k naprosté špičce a vyhrál řadu závodů Grand Prix, plus dvakrát zvítězil v Targa Florio. Po roce 1950 vyhrál několik nemistrovských závodů, včetně vyhlášené ceny města Pau v roce 1951 a Mille Miglia v témže roce, ale brzy poté se těžce zranil a počínaje rokem 1952 jeho forma značně opadla. V mistrovství světa má na kontě 31 startů, jedno nejrychlejší kolo, dvě kola v čele závodu, a osm umístění na stupních vítězů. Pětkrát se kvalifikoval do třetího místa na startu. Bezesporu i on si zasloužil vyhrát mistrovskou velkou cenu, ale chci tady vyzdvihnout další tři borce o kterých mám ještě vyšší mínění.

Jean Behra byl během padesátých let jedním z nejúspěšnějších závodních jezdců v Evropě. V letech 1952-1959 vyhrál ne méně než deset uznávaných nemistrovských velkých cen, z toho v Pau dvakrát. V roce 1957 vyhrál pět závodů typu Grand Prix, včetně Pau, Silverstone, a Maroka, plus společně s Juan Manuel Fangiem dvanáctihodinovku v Sebringu. V 52 mistrovských startech vedl v sedmi závodech po celkem 107 kol a na stupně vítězů se postavil devětkrát. Sice zajel jenom jedno nejrychlejší kolo (společně se šesti dalšími), ale zato se v sezoně 1956 stal jediným nevítězem mistrovské Grand Prix, který kdy byl v čele světového šampionátu. A přestože nezískal ani jedno pole position, sedmkrát se kvalifikoval mezi prvními třemi.

Prakticky celou kariéru byl za volantem vozů Gordini a Maserati, které většinou nepatřily k těm nejlepším na startovním roštu. Na sezonu 1959 konečně podepsal smlouvu s továrním týmem Ferrari po boku Tonny Brookse, kterého porazil při jejich prvním společném vystoupení v předsezonním závodě v Aintree. Svazek s Ferrari mu ale nepřinesl ani uspokojení ani štěstí a v polovině sezony skončil vzájemnou roztržkou. Krátce nato se Behra zabil v závodě kategorie SportsCar v Německu.

Eugenio Castelloti má na kontě jenom 14 startů v mistrovství světa a pokud vím, nevyhrál žádný významnější nemistrovský závod Grand Prix. Nicméně byl vítězem 12 hodin v Sebringu v roce 1956 (také s Fangiem) a ve stejném roce vyhrál i věhlasnou Mille Miglia. V roce 1957 společně s Césare Perdisou vyhráli 1000 km v Buenos Aires. Ve Formuli 1 šestkrát startoval mezi prvními třemi včetně jednoho pole position, stanul třikrát na stupních vítězů, a vedl celkem 21 kol ve třech různých závodech. Dříve než se jeho více než slibná kariéra stačila rozvinout, Castellotti se zabil ve věku pouhých 26 let při testování nového monopostu Ferrari pro sezonu 1957. Jeho jméno se ve Formuli 1 objevilo i v sezoně 1960 během krátké existence týmu Scuderia Castellotti, který nasadil vozy Cooper s upraveným motorem Ferrari Squalo (přejmenovaným na Castellotti) se kterým Giulio Cabianca v Monze dojel na čtvrtém místě.

Mike Parkes je v historii Formule 1 docela zajímavou osobností. Jeho hlavní specialitou byly vozy SportsCar a v roce 1964 vyhrál společně s Umberto Magliolim 12 hodin v Sebringu. Na sezonu 1966 byl v pětatřiceti letech povolán jako rezerva do Ferrariho týmu Formule 1 a tím pádem startoval pouze v několika závodech, když zaskakoval nejdříve za Surteese a později za Bandiniho. V Monze se postavil na pole position a po startu bojoval o čelo závodu s takovými borci jako byli Jack Brabham, John Surtees, Denny Hulme, a Richie Ginther. Vedl celkem šest kol a do cíle dojel druhý se ztrátou šesti vteřin.

Ve svých šesti startech se dvakrát kvalifikoval do třetího místa, třikrát odstoupil a ve zbývajících třech skončil dvakrát druhý a jednou pátý. Kromě toho stihnul vyhrát dvě nemistrovské Grand Prix. Fenomenální výkon, ale poté, když se ve velké ceně Belgie 1967 zranil, byla jeho kariéra u konce. Po uzdravení se sice párkrát vrátil zpátky za volant vozu SportsCar, ale jeho forma byla ta tam. Na základě těchto údajů je můj čistě osobní názor, že z 82 nevítězů bylo pět nejlepších v tomto pořadí: 1. Jean Behra, 2. Chris Amon, 3. Eugenio Castellotti, 4. Mike Parkes, 5. Luigi Villoresi.