Kdo měl největší štěstí stát se vítězem mistrovské Grand Prix?

Z 94 pilotů, kteří se v mistrovství světa Formule 1 postavili na nejvyšší stupeň vítězů,  toho 24 dosáhlo jenom jednou. Kdo z nich měl největší štěstí zapsat se na listinu vítězů? Během více než šesti desetiletí šampionátu bylo takových více... Joakim Bonnier, Vittorio Brambilla, Olivier Panis. Rozhodl jsem se proto z těch čtyřiadvaceti vybrat ty nejslabší trochu analytickým způsobem.

Luigi Fagioli a Luigi Musso se stali vítězi mistrovské Grand Prix možná především proto, že v obou případech převzal během závodu jejich vůz Juan Manuel Fangio, který se probojoval na vedoucí pozici a projel vítězně cílem. Jejich vítězství jsou tedy jaksi polovičatá. Jak Fagioli tak i Musso mají ale na kontě slušnou řádku umístění na stupních vítězů a Musso dokonce v roce 1956 krátce vedl pořadí šampionátu. Na druhé straně, pilotů, kteří se kromě svého vítězství na stupně vítězů už nepodívali je poměrně hodně: Jo Bonnier, Giancarlo Baghetti, Lodovico Scarfiotti, Peter Gethin, Vittorio Brambilla, a Jean Pierre Jabouille. Jabouille vyhrál dokonce dvakrát, ale dá se říct, že měl během svojí kariéry ve Formuli 1 spíše smůlu.

Mezi další smolaře, kteří měli vyhrát vícekrát bezesporu patří i Jean Alesi (který byl na stupních vítězů dvaatřicetkrát), Richie Ginther, François Cevert, nebo Robert Kubica. Zároveň je třeba vzít na vědomí, že někteří i několikanásobní vítězové nikdy nedokázali získat pole position nebo zajet nejrychlejší kolo závodu. Překvapivě se mezi ně řadí Peter Collins, který v sezoně 1956 bojoval o titul mistra světa, znovu Fagioli a Gethin, Johnny Herbert, a Olivier Panis. Když se přikloníme k názoru, že vzhledem k jejich ostatním výsledkům byli Musso, Collins, a Jabouille zasloužilí vítězové, zbývá zhodnotit osm pilotů. Subjektivně ale chci přidat jednoho dalšího, který sice má na kontě osm umístění na stupních vítězů a dvě nejrychlejší kola závodu...ale u kterého se nemůžu zbavit pocitu, že se na nejvyšší stupínek dostal přece jenom náhodou: Jochen Mass. Zde následují jeden po druhém.

Fagioli: Italský veterán a vítěz mnoha předválečných závodů Grand Prix, který byl v roce 1950 členem neporazitelného týmu Alfa Romeo. Ve Formuli 1 startoval jenom sedmkrát a šestkrát se umístil na stupních vítězů. Vedl celkem osm kol ve třech různých závodech, ale přes jeho impresivní výsledky zůstává pravdou, že jeho týmoví kolegové Fangio a Farina měli proti Fagiolimu vždycky navrch. Je ale docela pravděpodobné, že by ve velké ceně Francie 1951 dokázal zvítězit i sám, bez Fangiovy pomoci.

Bonnier: Sympatický Švéd, který se v šampionátu Formule 1 pohyboval po jedno a půl desetiletí, většinou v nepříliš konkurenceschopných monopostech. Jeho vítězství (první pro značku BRM) bylo zároveň jeho jedinou návštěvou na stupních vítězů - většina jeho umístění byla kolem 5-7 místa. Ze 104 startů se jednou postavil na pole position a vedl ve čtyřech závodech na celkem 139 kol. Vítězství v Holandsku 1959 získal zaslouženě poté, když z pole position vedl většinu závodu, i když ho 15 kol před cílem předjel Stirling Moss, který ale brzy na to odstoupil pro poruchu převodovky. Mimo F-1 dvakrát vyhrál Targa Florio (s Graham Hillem a Carlo Abatem) a společně s Lucien Bianchim i 12 hodin v Sebringu.

Baghetti: Nezapomenutelně se zapsal do dějin šampionátu jako jediný vítěz svojí první velké ceny... GP Francie 1961.. Navíc vyhrál i dvě předešlé (a slušně obsazené) nemistrovské Grand Prix na Sicílii a v Neapoli, takže de facto vyhrál ve svých prvních třech závodech Formule 1, což je nepřekonatelný rekord. Pro úplnost ještě na podzim téhož roku vyhrál další nemistrovský závod na římském okruhu Vallelunga. V šampionátu startoval poměrně nepravidelně a má na kontě 21 startů. V boji o svoje jediné mistrovské vítězství seděl za volantem soukromého Ferrari a po většinu závodu soupeřil o čtvrté místo s piloty týmů Lotus a Porsche, kterými byli Jim Clark, Innes Ireland, Joakim Bonnier, a Dan Gurney. Když postupně z různých důvodů odstoupili Wolfgang von Trips, Stirling Moss, Phil Hill, a Richie Ginther...sváděla se tato bitva o čelo závodu. Baghetti nakonec vyhrál těsně před Gurneym a během závodu vedl celkem sedm z 52 kol. Kromě toho má několik dalších bodovaných umístění a zajel jedno nejrychlejší kolo závodu.

Scarfiotti: Největší úspěchy slavil v kategorii SportsCar, kde je s John Surteesem vítězem dvanáctihodinovky v Sebringu a s Lorenzo Bandinim čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Ve Formuli 1 má jenom deset startů a pár slušných umístění. Pro jediné vítězství v Itálii 1966 si zajel dominantním stylem, kdy vedl po většinu závodu (55 kol) a zajel i nejrychlejší kolo závodu. Podobně jako Mike Parkes byl Scarfiotti povolán posílit Ferrariho tým poté, když z Maranella náhle odešel John Surtees. A právě v Monze oba tito piloti maximálně využili dané příležitosti, když skončili na prvních dvou místech před Denny Hulmem s dominantním vozem Brabham Repco.

Gethin: Dvojnásobný vítěz britského mistrovství F-5000 který je i vítězem poháru Tasman z období, kdy jeho pravidla upřednostňovala vozy Formule A a F-5000. Zároveň vyhrál dvě nemistrovské velké ceny kde společně soupeřily vozy Formule 1 a F-5000. Ve 30 startech v šampionátu má kromě svého vítězství jenom pár umístění na šestém místě a celkově vedl pouhá tři kola. Stojí ale za zmínku, že se mu podařilo vyhrát GP Itálie 1971, jednu z nejnáročnějších a nejdramatičtějších velkých cen všech dob. Přesto zůstává pravdou, že Gethin, podobně jako jeho současník Brian Redman, byl jako závodní jezdec především specialistou pro vozy F-5000 a ve Formuli 1 patřil spíše k průměru.

Mass: Jak jsem už naznačil dříve, Mass ve Formuli 1 dosáhl celkem slušných výsledků a zároveň je spoluvítězem čtyřiadvacetihodinovek ve Spa-Francorchamps (společně s Hans Joachim Stuckem) a Le Mans (Manuel Reuter a Stanley Dickens), a s Bobby Rahalem i dvanáctihodinovky v Sebringu. Nejúspěšnější léta ve Formuli 1 ale strávil jako solidní týmová dvojka v týmu McLaren, Jeho jediné vítězství přišlo v tragické a chaotické Grand Prix Španělska 1975. Kvůli defektivní instalaci bariér piloti zvažovali celou akci bojkotovat, ale pod tlakem týmů a FIA nakonec odstartovali. Jediný, kdo odmítl nastoupit byla Massova týmová jednička Emerson Fittipaldi. Niki Lauda hned po startu havaroval a další dva piloti (Arturo Merzario a Wilson Fittipaldi) na protest odstoupili hned po prvním kole. Tato velká cena byla ale opravdu nějak prokletá, protože během dalších pár kol většina favoritů odstoupila v sérii havárií a v čele závodu se zcela nečekaně ocitnul Rolf Stommelen s prakticky zbrusu novým vozem Hill Ford. Vše vyvrcholilo ve 26 kole, když Stommelen ztratil zadní křídlo, přeletěl přes svodidla a zabil pět diváků. To si vyžádalo zpomalení závodu žlutou vlajkou a o další tři kola později byl závod definitivně zastaven. Protože se odjelo pouze 29 z planovaných 75 kol, byla pilotům na prvních šesti místech udělena pouze polovina bodů. Mass, který odstartoval z desáté pozice, během celého závodu předjel pouze jeden vůz (Lotus Jacky Ickxe) a to krátce před ukončením závodu. Po závodě se pak vedla debata, zda se Massův předjíždécí manévr odehrál během žluté vlajky, ale nakonec byl Němec přece jenom vyhlášen vítězem.

Brambilla: Monza Gorilla je dalším z těch, jejichž vítězství je zároveň jediným umístěním na stupních vítězů. Přesto se ale nedá jednoznačně říct, že by Brambilla vyhrál náhodou. V letech 1975-1977dosáhl několika slušných umístění, včetně jednoho pole position a nejrychlejšího kola a ze 74 startů vedl celkem 32 kol ve čtyřech Grand Prix. V Rakousku 1975 se po startu rapidně prodral z osmé pozice na startu až na třetí místo. Mezi těmi, které v úvodních kolech předjel byli například Patrick Depailler a úřadující mistr světa Emerson Fittipaldi. O něco později společně s James Huntem předjeli do té doby vedoucího Niki Lauda a po pár dalších kolech byl Brambilla v čele. O 11 kol později organizátoři závod předčasně ukončili kvůli dešti a jenom pár vteřin po odmávnutí šachovnicového praporku Brambilla havaroval a značně poškodil předek vozu. To ale nic nezměnilo na faktu, že se s půlminutovým náskokem před Huntem stal vítězem další velké ceny, ve které se pro předčasné odmávnutí rozdávala jenom polovina bodů.

Herbert: Trojnásobný vítěz Grand Prix a spoluvítěz 24 hodin Le Mans (Bertrand Gachot a Volker Weidler) i 12 hodin Sebring (Rinaldo Capello a Christian Pescatori) by na tento seznam asi vůbec neměl patřit. Je to možná nějaká moje zaujatost, ale dle mého názoru všechna tři jeho vítězství byla výsledkem pořádné dávky štěstí. Během desetileté kariéry v F-1 se Herbert sedmkrát umístil na stupních vítězů, ale nezajel ani jedno nejrychlejší kolo závodu a ani jednou se nekvalifikoval mezi první tři na startu. Jeho největší úspěchy přišly v roce 1995 když byl společně s Michaelem Schumacherem u Benettonu. První vítězství přišlo v jeho domácí velké ceně Velké Británie. Damon Hill, Jean Alesi a Schumacher vedli čelo závodu po startu, ale pole se promíchalo, když díky různým strategiím postupně všichni zastavovali v depu. Když se 15 kol před cílem Schumacher a Hill vzájemnou kolizí vyřadili, Herbert se dostal do čela následován Coulthardem. Alesi díky pomalé zastávce v depu klesnul na třetí místo, ale Coulthard brzy Herberta předjel. Kvůli nefunkční elektronice ale překročil omezenou rychlost v boxech a musel odsloužit desetisekundovou pokutu ‘Stop & Go’ což stačilo k tomu, aby Herbert pohodlně zvítězil.

O dva měsíce později v Itálii, Herbert znovu benefitoval z vzájemné kolize mezi Hillem a Schumacherem. Coulthard, který vedl z pole position brzy odstoupil pro poruchu a k nadšení domácích tifosi většinu závodu v čele kroužila obě Ferrari Gerhard Bergera a Jean Alesiho. Pak byl ale Beger vyřazen za bizárních okolností, když kamera, která se utrhla z Alesiho vozu, poškodila Bergerův závěs kola. Alesi si zdánlivě jel pro jisté vítězství, ale sedm kol před cílem musel odstoupit kvůli mechanické poruše a předal tak Herbertovi další první místo. O celé čtyři roky později byl Herbert za volantem vozu Stewart Ford, který určitě nepatřil k nejrychlejším v poli. Velká cena Evropy 1999 byla ale dalším z těch chaotických podniků, kdy se nepravděpodobné stává skutečným. První polovinu závodu suverénně vedl Heinz Harald Frentzen, než ho vyřadila porucha elektroniky. Do čela se dostal Coulthard ale v dešti vyjel z trati a vedení převzal Ralf Schumacher, který po pár kolech dostal defekt a musel do depa. Další na řadě byl Fisichella, který vedl příští čtyři kola než sám udělal chybu a havaroval. Díky měnícím se klimatickým podmínkám řada ostatních podlehla špatné strategii a tím pádem se 17 kol před cílem do čela dostal Herbert a stal se tak potřetí dosti nepravděpodobným vítězem. Kromě těchto závodů Herbert vedl jenom jedinou další Grand Prix v Belgii 95, kde během zastávek v depu strávil v čele závodu tři kola.

Panis: Další desetiletý veterán Formule 1 a spoluvítěz 12 hodin v Sebringu (Nicolas Lapierre a Loîc Duval) má na kontě pět umístění na stupních vítězů a tři kvalifikace do třetího místa. Jeho jediné vítězství přišlo v další z totálně nepřehledných velkých cen v Monaku 1996. Závod odstartoval za mírného deště a ihned po startu bylo několik vozů vyřazeno v sérii havárií. Patřil mezi ně i vítěz kvalifikace Michael Schumacher. V čele závodu se pohodlně usídlil Damon Hill, kterému ale po 40 kolech selhal motor. Jean Alesi převzal vedení, zatímco řada dalších postupně vypadávala kvůli bouračkám i poruchám. Jedna z poruch nakonec vyřadila i Alesiho a tak se do čela dostal Panis, který ze 14 pozice na startu postoupil nejenom proto, že mnoho ostatních odstoupilo, ale především díky tomu, že na trati předjel nejméně čtyři soupeře, kterými postupně byli Martin Brundle, Mika Häkkinen, Johnny Herbert, a Eddie Irvine. Ne zrovna jednoduchá záležitost v ulicích Monte Carla. V závěrečných kolech se k němu sice dotahoval David Coulthard, ale Panis neztratil hlavu a s přehledem zvítězil. Na trati za ním kroužili už jenom tři další piloti, poté kdy z 21 startujících 14 odstoupilo kvůli havárii a tři další pro mechanické poruchy. Bylo to taky poptvé a naposledky kdy Panis vedl závod Grand Prix. Na základě těchto údajů je můj čistě osobní názor, že z 94 vítězů mistrovské Grand Prix byli největšími dítky štěstěny Johnny Herbert a Jochen Mass.