Watkins Glen International

Psal se rok 1993, sezóna NASCAR se prodírala letní části závodního kalendáře a stejně jako letos i tehdy se schylovalo ke startu na klasické trati - Watkins Glen International.

Glen je jedna z mála tratí, která se v posledních letech nepodrobila výraznějším změnám. Ta nejzásadnější přišla na řadu po sezóně 1991. Během závodu se toho roku stala tragická nehoda na protilehlé rovince - J.D. McDuffie, nezávislý veterán, nezvládl svůj vůz a nekontrolovatelně narazil do ochrané bariéry. Ta vůz vymrštila do vzduchu a následně na střechu. V útrobách závoďáku zůstalo bezvládné tělo J.D.McDuffieho.

Tato tragická událost nastartovala stavební stroje a v roce 1992 se jelo na upravené trati - těsně před osudnou zatáčkou byla postavena tzv. autobusová zastávka, dvojitá zákruta nutící jezdce před táhlou pravotočivou vracečkou alespoň trošku zpomalit. S jistou nadsázkou by se tedy dalo říci, že od roku 1992 se ve WatGlen jezdí na identické dráze.





Psal se rok 1993 a během letní části závodního kalendáře NASCAR, si jezdci a týmy udělali opět výlet nedaleko New Yorku. Toho roku se vlády nad americkými ovály ujal opět Dale Earnhardt, který tehdy útočil na svůj šestý titul kariéry. Po závodě v Talladeze se mohl pochlubit náskokem 234 bodů na zatím druhého Dale Jarretta. Zákruty ve Watkins Glen však nepatřili mezi oblíbené obou zmíněných protagonistů.

Stejně jako dnes i tehdy se během závodů na klasické trati dostali ke slovu jezdci, kterým na oválech chyběla rychlost. Závody ve Watkins Glen, Sonomě či zaniklé Riverside Raceway byly odrazovým stupínkem pro Rustyho Wallace, Ricky Ruddu či Marka Martina.

Pole-position si vyjel právě Mark Martin a ačkoliv tehdy už patřil mezi absolutní špičku závodního pole, následující průběh sezóny jenom potvrdil, že je jasným adeptem na zisk titulu. Pro Martina byl závod ve WatGlen 14. na kasické trati. Hned v deseti případech se umístil v nejrychlejší desítce, jeho nejlepší výsledek příšel právě v Glen, kdy o čtyři sezóny  dříve dojel na skvělém druhém místě.


 


Závod v roce 1993 však pro Martina neprobíhal dle představ. V první polovině vypsaných kol se Martin sice po většinu času proháněl na prvním místě, v té druhé již nikoliv. Díky špatně načasovaným pit-stopům a smolnému mávání žlutou vlajkou se Martin postupně propadal až do druhé desítky. Žluté fáze se však nakonec ukázaly jako dobrý prostor k návratu zpět na vrchol. Toho dne byl závod přerušen v sedmi případech. Ty nejdůležitější žluté fáze byly na programu v 81. a 86. kole.

Předposlední přerušení zvládl Darrell Waltrip, když do něj v poslední zatáčce narazil Derrike Cope. Následovaly zastávky v boxech, restart a další přerušení. Tentokrát to nejdůležitější. Mark Martin se hned po restartu dostal z jedenáctého místa na místo šesté. V dalším kole byl už dokonce třetí - ve stejném momentě dostal smyk vedoucí Kyle Petty, do kterého následně naboural Dale Earnhardt. Mark Martin se rázem prokličkoval do vedení, které si již nenechal vzít.

Pro tehdy 34ti letého Martina to bylo 9. vítězství kariéry. Následovala však neuvěřitelná šňůra dalších tří vítězných závodů, během kterých se Martin dostal z pátého místa průběžného pořadí na místo třetí. Mark Martin toho roku titul nezískal, a jak ukázala historie, titul se mu nepodařilo získat do teď. I když Martinovi nebylo přáno ve Winston/Sprint Cupu, sám na psaní historie nezanevřel.

Dalším nesmazatelným výkonem se Martin totiž zapsal o rok později - a ještě o rok později. Během sezóny 1994 a 1995 se série NASCAR opět stěhovala do lesů nedaleko městečka Watkins Glen. Diváci si byli jisti, že opět přijde moment, kdy na sebe upozorní jinak neviditelní jezdci. Kvalifikaci vyhrál Mark Martin, zdálo se tedy, že se spíše bude opakovat příběh loňského závodu.


 


Toho dne se Mark Martin nenechal rozhodit špatným výkonem mechaniků ani všudypřítomnými žlutými vlajkami. Jeho počínání na trati bylo velice sebejisté, ve vedení strávil celkově 75 kol z 90 vypsaných. Jeho největší soupeř byl jen Ernie Irvan, pro kterého to byl poslední závod před startem v Michiganu - kde málem přišel o život. Mark Martin jednoduše přijel, viděl a zvítězil.
 
Muž s #6 si toho roku dojel pro své druhé místo kariéry. V konečném zúčtování jej opět pokořila legenda jménem Dale Earnhardt, který si vykroužil svůj poslední sedmý titul.

Šestatřicetiletý Mark Martin však na rychlosti neubíral. Ačkoliv mu titul opět o kousek unikl, do sezóny 1995 se vydal ještě s větším nadšením a sebejistotou. Toho roku přidal do své sbírky další čtyři vítězství a ačkoliv to s titulem opět nevyšlo, Martin se stal mistrem klasických tratí - lépe řečeno mistrem Watkins Glen. Stejně jako ve dvou předchozích sezónách i v roce 1995 začal víkend v Glen pro Martina úspěchem.

Třetí po sobě jdoucí pole-position proto tohoto rodáka z nezávodního Arkansasu, znamenala jistotu, že se fanoušci mají opět na co těšit. Dale Earnhardt nebyl s vozem zcela zžit, Ricky Rudd či Dale Jarrett měli rovněž své problémy. Ve startovním poli se však začala třpytit hvězda jménem Jeff Gordon. Toho úspěchy na klasických tratích ještě čekaly. Marka Martina si ten den nezvykle všímal Wally Dallenbach Jr. - bývalý týmový kolega v rámci Jack Roush Racing. (V roce 1993 dojeli v Glen na 1. a 2. místě).


  


Dallenbach Jr. startoval za tým Billa Davise, pánové si tedy na trati nedarovali ani milimetr. Zmiňovaný Jeff Gordon se rovněž několikrát prohnal pod praporky na prvním místě. Ačkoliv Martin opět vládl a ve vedení kroužil většinu kol, Dallenbach Jr. si byl jist, že se stane dalším vítězem alespoň jednoho závodu NASCAR. Wally se do vedení dostal hned po startu, kde jej za nějaký čas vystřídal Mark Martin. Oba jezdci ze sebe nespustili oči po celou délku závodu. Přerušení byly tentokrát jen tři, prostor pro stíhací jízdu byl tedy téměř neomezený. Deset kol před koncem však přišlo poslední mávání žlutou vlajkou.
 
Restart zvádl lépe Dallenbach Jr., Martin v těsném závěsu kopíroval jeho jízdu. Zlomový okamžik přišel 84. kole. Při nájezdu do první zatáčky se Martin vrhnul na předjížděcí manévr, který Dallenbach Jr. nedokázal odrazit. Jeff Gordon si rovněž dělal chuť na vítězství, toho však Dallenbach Jr. ubránil a odsoudil tak ke třetímu místu.

Mark Martin vyhrál. Vyhrál po třetí za sebou - vždy z pole-position. Jeho výkon vyrovnal v následujících letech Jeff Gordon, který zvítězil v ročnících 1997, 1998 a 1999. Z prvního místa však startoval pouze jednou. Martin tak napsal příběh, který bude těžko překonán.

Letošní závod ve Watkins Glen je však zahalen do pláště podobající se výkonům Martina a Gordona. Australan Marcos Ambrose dokázal ve WatGlen vyhrát tři po sobě jdoucí závody v rámci Nationwide Series (2008-2010). Letošní závod by pro Ambroseho mohl být zároveň třetím vyhraným i v sérii Sprint Cup. Loňský i předloňský závod totiž oslavil právě tento dvojnásobný šampión austrálských V8 Supercars.
  
Držme tedy palce. Ať už vyhraje kdokoliv, ve Watkins Glen jsou závody, na které se vyplatí si udělat čas. Díky nátuře a stylu závodění série NASCAR je na co se dívat. Věčná škoda, že závodů tohoto ražení není v kalendáři více. NASCAR si už vyzkoušela tratě v Montrealu, Ealkhart Lake či dokonce okruh v Mexico City. Letos se Nationwide podívá i na klasiku Mid-Ohio. 


 

-


Joey Logano byl (pravděpodobně) jediný, kdo vyrovnal Martinův rekord z Watkins Glen. Logano vyhrál tři závod po sobě na trati Kentucky Speedway. Vždy startoval z pole-position. Stalo se tak v roce 2008-2010 v rámci Nationwide Series.


Napadá Vás někdo další, kdo si tímto způsobem osvojil trať ?