Phoenix International Raceway

Phoenix International Raceway je jednomílová trať, která svoji historii začala psát před necelými padesáti lety. Původně “openwheelová” meka uprostřed arizonské pouště, se chtě nechtě pozvolna přeměnila v bojiště late-model-stock-cars, v našem případě tedy série NASCAR Sprint Cup.

Letošní závod byl jako vždy opepřen bojem o celkové vítězství, tedy titul Sprint Cup. Rok 2013 zdá se být rozhodnut, alespoň co se počtu adeptů na titul týče. Z prvního místa do závodu ve Phoenixu vstupoval všem známý Jimmie Johnson, který vesele útočí na téměř rekordní šestý titul. V patách mu však je stále Matt Kenseth, který rovněž zná chuť vyhraného šampionátu (2003).

Mezi objema jmenovanými bylo před závodem sedm bodů. Jeff Gordon, který vyhrál před 14 dny závod na krátkém okruhu v Martinsvillu, pohřbil své nároky na titul během závodu v Texasu, kdy odepsal svoji duhovou čtyřiadvacítku po nárazu do zdi. Třetí místo před pětisetkilomtrovou podívanou patřilo Kevinu Harvickovi, který si na PIRu v minulosti vykroužil celkem tři vavříny.

Páteční den tradičně patřil závodu trucků, kde došlo k dalšímu přepisování statistik. Poté, co se na Victory Lane dostal Erik Jones, byla nastavena laťka nejmladšího vítěze v sérii NASCAR Camping World Truck Series. Jonesovi toho času bylo 17 let - mimojiné se svezl ve voze patřící Kylu Buschovi.

Kyle Busch se nenechal rozhodit svojí absencí v závodě - kde měl hned tři vozy - a následující odpoledne si dojel pro své 12. vítězství v rámci Nationwide Series. Opět se tedy vynořuje otázka, zdali by se hvězdy Sprint Cupu měli v rámci vydělávání peněz zúčastňovat nižších soutěží jakožto jezdci. Aktuální situace zatím připravila půdu pro možná další dosti exlusivní moment - pokud by se mistrem stal Austin Dillon a v Homesteadu by přitom nedokázal zvítězit - stal by se tak první v historii NASCAR, který by si pro titul dojel bez jediné návštěvy Victory Lane - dalo by se říci chyba v systému ?

Nedělní den tedy konečně patřil jezdcům Sprint Cupu. Jak už se dá tušit, v hledáčcích kamer bude zejména Jimmie Johnson a Matt Kenseth. První jmenovaný se nikterak neskrýval - vyhrál totiž svoji v pořadí 32. pole-position. Kenseth měl až 14. nejrychlejší čas, patřila mu tedy sedmá řada. Johnsona ve předu doplnil Denny Hamlin, za nimi se pak vešli Joey Logano, Kyle Busch, Jeff Gordon či Clint Bowyer.

Hned po startu se dopředu začal prodírat Joey Logano a ve třetí zatčce prvního kola (!) přišel první, možná zlomový moment. Došlo ke kontaktu vozů #22 a #48. Logano i Johnson situaci však zvládli více než skvěle. Dopadnout to však mohlo všelijak a původní scénář snadné cesty Jimmiho Johnsona za dalším titulem mohl být výrazně přepsán. Pokračovalo se však dále.




Na prvním místě následně předvedli nádherný souboj o vedení Denny Hamlin a Jeff Gordon. Hamlin se však 51. kole dostal do problémů a na světě byla první žlutá fáze. Žlutých fází bylo tentokrát 8, což je až na jednu vyjímku pravidelný počet od roku 2011 - šest závodů. Největší ránu předvedli Cole Whitt a David Reutimann. Chybět nemohla ani Danica Patrick.




David Reutimann se z karambolu otřepal, aby za nějakých padesát kol předvedl manévr znamenající výrazné změnšení jeho vozu - ze kterého vystoupil nezraněn.




Bitva pokračovala dál. Díky rozdílné taktice jednotlivých pit-stopů se do popředí dostal i Kevin Harvick, který na prvním místě odkroužil nejvíce kol (7). Rozdílné pit-stopy výrazně přesypávaly hodiny týkající se bodových zisků Johnsona a Kensetha. Nutno však podotknout, že Johnson měl výrazně lepší závod, během kterého si Kensetha stále hlídal za sebou. Kenseth měl celodenní problémy s vozem - chyběla mu jednoduše rychlost.

Další moment, který by výrazně mohl ovlivnit situaci týkající se šampionátu, nastal v 164. kole. Tedy o pár momentů dříve než Reutimann zničil svoji #83. Při nájezdu do první zatáčky se vedle Johnsona ocitl Carl Edwards. A nebyl sám. Společně s Harvickem všichni jmenovaní najeli do první zákruty bok po boku. Přišel kontakt a Edwards s Johnsonem předvedli, proč si své peníze zaslouží. Zdánlivě beznadějná situace skončila bez jediného škrábance. Shodou okolností ve stejném kole byla vyvěšena žlutá vlajka a to díky smyku J.J. Yeleyho.




Navzdory dvěma velice nebezpečným momentům se Jimmie Johnson neustále držel v první desítce. Díky problémům Matta Kensetha se tu a tam na druhé místo průběžného pořadí dostal i Kevin Harvick.

Ten nakonec byl hlavním protagonistou v závěrečném souboji o vítězství. Soupeřem největším mu tentokrát byl Carl Edwards, který mimojiné vyhrála jarní závod. Edwards se ve vedení usadil v 276. kole. Nad svým vozem však vozil vykřičník s otazníkem týkající se spotřeby paliva. Na jednomílové trati byl předzávodní odhad nutnosti zavítání na pit-lane každých 70 kol. Edwardsovi bylo jasné, že musí šetřit. Posledního kola žlutých pit-stopů se Edwards nezúčastnil zůstal na trati a vše vsadil na kartu vyschlé nádrže - což se nevyplatilo.

Motor ve voze s číslem 99 utichnul těsně po projetí pod bílou vlajkou. Před Edwardse se přehnal natěšený Harvick, na kterého za necelých třicet sekund čekalo v pořadí čtvrté vítězství v Arizoně.



Jimmie Johnson dojel na místě třetím, kdežto Matt Kenseth na téměř tragické 23. pozici. Mezi #48 a #20 je nyní rozdíl 28 bodů. Jak historie praví, Johnson má šestý titul (téměř) v kapse.

Nezapomeňte příští týden poslední díl letošní tour. Homestead-Miami Speedway bude tradičně svědkem tří závěrečných závodů. NASCAR Sprint Cup, Nationwide Series a Camping World Truck Series.