Jubileum tragédie, kdy svět ztratil ikonu motorsportu.

1. května tomu je 20 let, co ztratil sportovní svět jednu ze svých nejpopulárnějších osobností. Jak pro tisíce fandů, tak pro mnoho expertů byl tento Brazilec Ayrton Senna da Silva nejlepším jezdcem formule 1 všech dob. Krutou shodou okolností můžeme právě vzpomenout i jeho dalšího kulatého výročí: třicet let od debutu v Grand Prix. Během deseti let působení v nejvyšší třídě motorsportu se Senna skutečně postaral o rozruch – v mnohém ohledu...

První výstup rodící se legendy: Jacarepágua 1984
25. březen roku 1984 na okruho Jacarepágua nedaleko Ria de Janeira: 26 vozů formule 1 se právě seřadilo ke startu první velké ceny sezony. Za favorizovanými monoposty Prosta, Alboreta, de Angelise, Rosberga a Piqueta se na svůj první start v této třídě těší i pět nováčků. Jedním z nich je tichý a plaše působící Brazilec Ayrton Senna da Silva. Jeho první vystoupení na zářivé scéně F1 nerozvířilo mnoho prachu. Vyhublý mladík ze Sao Paula měl k dispozici jen starý Toleman-Hart TG183B, vůz který jeho britský tým používal již minulou sezonu a přes zimu mu dopřál jen několik malých modifikací. V kvalifikaci Sennu trápily i problémy s pneumatikami Pirelli, které se v brazilském vedru zrovna neosvědčily – jeho 16. místo s odstupem 5,2 sekund na čas polemana de Angelise se pohybovalo v rámci očekávání. Realista Senna měl ovšem své vlastní cíle a těch úspěšně dosáhl: ”Chtěl jsem hlavně být rychlejší, než týmový kolega Cecotto. A zadruhé jsem chtěl zajet nejlepší čas všech nováčků”.

Odkud se vlastně tento abmiciózní chlapík vzal? Poslední tři roky svého života Senna zasvětil zcela jedinému snu: dostat se do kokpitu formule 1. Tomuto snu mnohé obětoval. Opustil své přátele, svou kulturu, svůj styl života a to vše jen proto, aby v nesnesitelně chladné Anglii předvedl svůj talent. Daleko od teplého domova, izolován od všeho ostatního, co doposud v Brazílii miloval.

Náznaky geniality v juniorských třídách
Nepříliš známé eso motokárové scény Ayrton Senna se do nevlídné Velké Británie přestěhoval společnš s manželkou Lilianou roku 1981. Rodinné finance mu tam zajistily kokpit továrního Van Diemenu formule Ford 1600. Mnozí v něm viděli jen dalšího zástupce zdánlivě nekonečné invaze bohatých brazilských synáčků do britského sportu. Rychle se mu podařilo potvrdit, že se v jeho případě mýlili: ve formuli Ford se stal senzací roku. Vyhrál nejen dvanáct závodů, ale i oba britské šampionáty.

Jeho dalším krokem byla roku 1982 logicky formule Ford 2000, kde se jezdilo s vozy oplývajícími spoilery a pneumatikami bez vzorku. Maličký tým Rushena Greena mu ořipravil polotovární van Diemen RF82 a Senna s ním vládl ještě výrazněji, než před rokem. V britském šampionátu nastoupil do 18 závodů a z patnáctkrát vítězně! Paralelně k tomu se Green a jeho právě nalezený drahokam vrhli na evropský šampionát, což dopadlo podobně: devět startů, šest vítězství a další titul mistra.

Formule 3 klepala na dveře a Sennovi se v Brazílii skutečně podařilo najít sponzory pro postup do této finančně a technicky mnohem náročnější třídy. Senna se teď nacházel jen jediný krůček od formule 1. Sezona 1983 musela vyjít, a to stylem všechno nebo nic. Ayrton totiž neplánoval živořit déle než jediný další rok v anlické mlze a dešti. Najít pro tuto operaci správný tým a vůz bylo rozhodující a Senna se trefil se stájí West Surrey Racing Dicka Bennetta, která pro něj připravila monopost Ralt-Toyota RT3, do černého.

Ročník se měl stat jedním z nejpozoruhodnějších v historie formule 3. Vedle Senny se totiž do popředí drala i další hvězda budoucnosti: Angličan Martin Brundle, spoléhající na stejný vůz připravený týmem Eddieho Jordana. Senna zahájil sezonu stylem neporazitelného giganta. Vyhrál devět závodů za sebou! Brundle ovšem od léta našel účinnou odpověď a jejich velký duel se protáhl až do posledního závodu v Truxtonu. V nervy drásajícím finále ovšem Senna dokázal zachovat chladnou hlavu. Zajistil si své třinácté vítězství a tím i tak důležitý titul mistral bristké F3.

Ayrton a Martin zjevně představovali material zralý pro formuli 1 a nabídky testů na sebe nenechaly čekat. Nebylo překvapením, že oba nakonec našli pro sezonu 1984 kokpit F1, což nás přivádí zpět do Jacarepáguy:
Ayrtonova první Grand Prix skončila zklamáním a málokdo si na ni vzpomene. Jeho neohrabaný a nespolehlivý vůz se bleskovým startem sice posunul na 13. pozici, během dalších šesti kol tato získaná místa zase ztratil. Dvě kola později byl Brazilcův závod beztak ukončen. Kvůli rozbitému dmychadlu mohl již jen přihlížet, jak jeho bývalý rival Brundle pádí směrem senzačního pátého místa.

Na vrcholu kariéry: Imola 1994
Přenesme se o deset let kupředu. Imola, 1. května 1994. Vyhublý mladík ze Sao Paula v mezičase změnil tvář formule 1. Tato Gran Premio di San Marino byla Sennovou 161. Grand Prix. 41 z nich vyhrál a získal tři tituly mistra světa. Dokázal ale mnohem více, než prozrazují tato suchá čísla. Jeho nebojácný a někdy bezohledný přístup, jeho bezvýhradná soustředěnost na posedlost vítězit ustanovily ve formuli 1 a automobilovém sportu vůbec nová měřítka.

V Imole postavil svůj Williams na pole-position. Jakoby samozřejmě, vždyť tomu tak bylo v předchozích závodech také. Byl pořád ještě neohroženým vládcem formule 1, i když teď byli jeho soupeři mladší. Zmizeli ti, kteří jej nenáviděli, jako Piquet, Prost a Mansell. Zmizeli i ti, které pravidelně porážel, jako de Angelis, Rosberg a Patrese. Musel se teď vypořádat s novými jmény. Také novou generaci Schumachera, Bergera a Hakkinena měl ovšem stále ještě pod kontrolou.

Všeobecně se vycházelo z toho, že si roku 1994 bez problemů dojede pro čtvrtý titul. Nejlepší jezdec, v nejlepším voze – co už se mohlo stát..?

Nejslibnější novou tváří formule 1
Když člověk Ayrtona viděl v Imole na jeho 65. pole-position, mohl se poohlédnout po oněch deseti letech, které od Ria roku 1984 ulpynuly. Senna byl od jeho prvních krůčků ve formuli 1 něčím zvláštním. Toho si Ron Dennis a Frank Williams všimli ještě než do F1 vůbec vstoupil. Oba ho nechali testovat již na konci sezony 1983, mladík tehdy ovšem odmítl dlouhodobé smlouvy, které mu nabídli.

Senna se rozhodl, že si svou “učební” fázi ve formuli 1 odbyde v jednom z týmů středu pole. A dobře tak udělal. Zbytek jeho kampaně s týmem Toleman již zdaleka nebyl tak nevýrazný, jako debut v Brazílii. První body získal Senna již dva týdny později v Kyalami a na svůj nevšední talent upozornil miliony před televizními obrtazovkami v Monaku: za silného deště tam bojoval s Alainem Prostem o vítězství a o první triumph jej připravila jen předčasně vyvěšená červená vlaka. Od té doby patřil do úzkého kruhu superhvězd a svůj podřadný vůz pravidelně kvalifikoval mezi nejrychlejší desítkou. V závodech stale ještě trpěl nespolehlivostí nového Tolemanu TG184, když ovšem vydržel, tak dojel daleko vpředu. V Brands Hatchi a Estorilu skončil třetí a když sezona končila, rvaly se o jeho službu špičkové týmy – tak jak to plánoval.

Nyní byl připraven udělat krok do předního týmu a podepsal u Lotusu pod vedením Petera Warra, kde měli k dipozici silné motory Renault V6. Potřeboval jen dva závody, než světu předvedl další mistrovský kousek: zatímco se zkušená esa marně snažila udržet v portugalském dešti své vozy na dráze, vyhrál drzý nováček velkou cenu v Estorilu!

Jednalo se o období, kdy Senna začínal projevovat svůj zásadní character. Nic nezbylo z jeho plachosti, když vyrazil v jeho projektilu z boxové uličky. Chtěl být nejrychlejší. Vždy. Při každém tréninku, každé kvalifikaci, každém závodě. Nic jiného ho nezajímalo. Toho si ostatní museli všimnout. Komu dosud nesvitlo, ten si neměl stěžovat... Mnohým z jeho rivalů (zvláště Piquetovi a Mansellovi) se tento přístup pochopitelně nezamlouval a brzy mu jasně dali najevo jejich zášť – v několika případech i fyzicky.

Senna si během roku připsal dalších šest pole-position a mnoho kol v čele závodu, ohledně hmatatelných výsledků ovšem trpěl nespolehlivostí vozu. Své druhé vítězství mohl slavit až v září ve Spa a začátkem roku 1986 platil jeho černozlatý JPS-Lotus mezi absolutní favority. Výsledky brazilcova snažení se ale příliš nezměnily. Vymáčkl ze svého Lotusu-Renault sice další osm nejrychlejších časů kvalifikace, v závodech ale zpravidla nenašel odpovědi na spolehlivost Williamsů-Honda a McLarenů –TAG. Výtěžek dalších dvou vítězství a celkově čtvrté místo v tabulce již dávno neodpovídal cílům ambiciózního Ayrtona. Chtěl, ne, musel se stát stůj co stůj mistrem světa!
Senna roku 1987 s radostí přivítal příchod Hondy coby nového dodavatele motorů. Podařilo se mu i potvrdit, že dokáže spolehlivě a pravidelně dojíždět do cíle. Jeho nový Lotus-Honda 99T ale očividně nebyl rovnocenným soupeřem pro geniální williamsy Piqueta a Mansella. Mohl se znovu ohlédnout na dvě vítězství, stál osmkrát na stupínku vítězů, ale znovu skončil jen ve stínu obou vozů Sira Franka.

Válka, nesoucí plody úspěchu: Senna versus Prost
Další změna byla na čase. Ron Dennis, Marlboro a Honda se právě snažili pro sezonu 1988 vytvořit nový super-tým a posadili Ayrtona do kokpitu vedle Alaina Prosta. Největší vnitrotýmová bitva dějin formule 1 byla připravena!

Oba začali své problematické partnerství jako sportovci, brzy se z nich stali tvrdí rivalové a skončili jako nepřátelé, kteří se očividně nenáviděli. Dennisova kalkulace ovšem vyšla naplno. Výsledky jeho týmu pod touto nezdravou rivalitou jistě netrpěly. Ultra nízký McLaren-Honda MP4/4 konstruktéra Gordona Murraye vyhrál s jedinou výjimkou všechny závody sezóny. Senna triumfoval osmkrát, Prost sedmkrát, což byo onen rozhodující rozdíl – Ayrton Senna se stal mistrem světa sezony 1988!

Příští ročník vypadal podobně. Senna byl zpravidla rychlejší, než Prost a vyhrál šest velkých cen. Defekty jej ale postihly častěji, než nemilovaného soupeře a jejich epický duel našel svého vyhrocení v notoricky známé, Prostem šikovně vyprovokované, srážky v Suzuce. Senna byl v jejím důsledku diskvalifikován, ztratil titul a nechal se strhnout k veřejnému prohlášení, že “francouzská FIA-mafie vedená prezidentem Balkestrem a Prostem šampionát zmanipulovala. FIA mu na to odňala pro rok 1990 licenci...

Rona Dennise stálo mnoho času a politické dovednosti, dát celou záležitost do pořádku a udržet Sennu ve formuli 1. Ayrton se cítil podveden. Byl odhodlán opustit sport a vrátit se zpátky do Brazílie. Zůstal ale ve formuli 1 a – porazil je v letech 1990 a 1991 báječným způsobem všechny!

Vykopnout roku 1990 Prosta ze souboje o titul v Suzuce ještě brutálnějším způsobem, než to s ním provedl Francouz před rokem muselo být pro Ayrtona zvláštním zadostiučiněním. Pokud tohle ukojilo především Sennův výklad spravedlnosti, měl zisk titulu roku 1991 zvláštní sportovní hodnotu. Každý tehdy věděl, že jeho McLaren-Honda MP4/6 zdaleka nebyl nejlepším vozem pole, Senna přesto dokázal šestkrát zvítězit a porazil bezkonkurenční Williamsy-Renault.

Smrtelná touha po úspěchu s Williamsem
Ayrton si byl jistý, že k zisku takový bezkonkurenční vůz potřeboval. Po odchodu Hondy mohl Dennis své superhvězdě nabídnou jen monopost pohánění motorem coswort “ze štangle”. Ani genius Senna nemohl s takovým materiálem technologickému overkillu jménem Williams-Renault úspěšně čelit. Ano, stále ještě dokázal vítězit – kdo by mohl zapomenout na jeho galapředstavení v promočeném Doningtonu? – jeho pět vítěšztví ale na Prostův komputerizovaný Williams-Renault FW15C nestačilo. A to byl přesně vůz, do kterého chtěl usednout i stále ještě hladový Senna.

A právě takový vůz měl Ayrton onoho sluncem prosvíceného prvního května v Imole k dispozici. Itálie se prezentovala v plném rozkvětu jara roku 1994 a kraj Emilia Romagna byl plný barev.

Ale jen navenek. Víkend velké ceny San Marina byl zastřen neviditelným ale o to přítomnějším černým mrakem, který se již od pátku nad Autodromo Enzo e Dino Ferrari vznášel. Podnik byl poznamenán sérií těžkých nehod. Ve volném tréninku se vznesl Sennův krajan a přítel Barrichello přes curb Variante Bassa do záchytného plotu a Rubens skončil v nemocnici. V sobotu vletěl nováček Roland Ratzenberger za plné rychlosti do betonové zdi lemující zákrut Villeneuve. Rakušan byl okamžitě mrtev a težko říci, co Sennu přimělo, navštívit okamžitě místo nehody. Jako by se tam ocitl tváří v tvář vlastnímu osudu...

Trojnásobný mistr světa tedy seděl v kokpitu svého vysněného monopostu na postavení na startu. Byly to ale spíše obrázky Ratzenbergerova bezvládného těla, které viděl před sebou, když zavřel oči, než vzpomínky na sladké úspěchy minulých deseti let.

Start do jeho 161. velké ceny ale profíkovi Sennovi vyšel napříč všem chmurám na výbornou. Zase jednou vedl zbytek světa závodem, se Schumacherem a Bergerem za zády. Mělo to být naposledy, když míjel boxy pošesté. Cílová rovinka se v Imole poté stáčí lehce do leva, kde trať tehdy tvořila rychlý zákrut Tamburello, který se jezdil absolutně naplno. Jezdecky to byl jednoduchý úsek, i když tam vozy dosahovaly rychlosti daleko nad 300km/h. Ayrton tedy rychle zkontroloval situaci za sebou a otočil volantem lehce doleva. Jeho Williams-Renault ale tentokrát nereagoval! Tyč řízení se zlomila právě v tento kritický okamžik a ani Senna neměl čas nějak reagovat, než jako projektil vletěl do betonové zdi dělící park Imoly od koryta řeky Santerno. Život jedné z největších osobností sportu a idolu milionů na místě skončil...

143068

143206