Talladega Superspeedway

Tento víkend nás čeká závod v Talladeze. Jak známo, jde o závod, kde může vyhrát každý. Mezi prvním a třicátým jezdcem v poli zpravidla není rozdíl ani jedné sekundy. Světový unikát, kdy se kolem vás žene 43 členné pole rychlostí dosahující 300km/h, je samozřejmě nevšední záležitostí.

V minulosti byl závod v Alabamě velmi obávaným. Nehledě na fakt, že díky obavám o bezpečnost se nakonec v Talladeze málem nezávodilo. Fakt, že závodiště údajně leží na indiánském pohřebišti, rovněž pověrčivému američanovi na náladě nepřidal. Několik smrtelných nehod a závod ve které se nachází hned dvě čísla 13 - Talladega byla vždy strašákem v závodním kalendáři. V posledních letech se díky pokroku v dosažení bezpečnosti jezdců podobné myšlenkové pochody již nevyskytují. Talladeze to na kráse však nic neubralo.

Ať už je závod počítán do Chase for the Cup či nikoliv, vždy jde o tzv. divokou kartu. Tedy závod kde může vyhrát i naprostý outsider. Na druhou stranu pravdou zůstává, když se celé pole kvalifikuje v rozdíle 1,5 sekundy, termín outsider se moc nehodí. V minulosti zde však zvítezili pánové jako Jamie McMurray, David Ragan, Brian Vickers - ale také Phil Parsons, Bobby Hillin Jr., Jimmy Spencer nebo také Richard Brickhouse. Tedy jména, která ať už jsme je viděli na Victory Lane víckrát či nikoliv, byla první v cíly velice zřídka - ne-li v případě Talladegy pouze jednou.




Letošní ročník však má zcela nový nádech. Díky novému bodovacímu systému se kterýkoliv vítěz z prvních 26. závodů sezóny automaticky kvalifikuje do závěrečné Chase for the Cup. Tedy nabídka, kterou by bylo nemoudré odmítnout. Nový bodový system však zažívá první rok, zdali bude dostatečně atraktivní pro všechny zúčastněné strany ukáže až čas. Postupový klíč zdá se však není úplně neoblíbený. Naopak nutí jezdce vyhrávat. Nezapomeňme, že v Talladeze vyhraje jen ten, kdo umí závodit v Talladeze.

Bodový systém však nebyl vždy stejný. Během historie NASCAR bylo k mání téměř tucet různých pohledů na to, jak jednotlivé jezdce bodově pochválit. Začátkem padesátých let se body rozdávaly jen jezdcům na předních pozicích - systém, který (nevysvětlitelně) ctí FIA do dnes. K dispozici byly i půlky bodů, stovky bodů i desetitisíce bodů.

V 50. a 60. letech se body počítaly v návaznosti na finanční ohodnocení v tom kterém závodě. Např. v roce 1967 se za vítězství v Daytoně udělilo 6'500 bodů. Toho roku šampión, Richard Petty, si během 48 závodů (z 49 vypsaných) nastřádal celkem 42’472 bodů. Jezdec, který se díky své finanční situaci mohl zúčastnit jen malých závodů (prašné půl-mílové ovály), se díky této bodové politice nemusel na konci roku umístit nikterak vysoko - a to i navzdory časté účasti. Neobjektivní pohled na věc dokresluje i příklad Johnnyho Mantze, který v roce 1950 zvítězil v prvním pětisetmílovém závodě na trati Darlington Raceway. Mantz odstartoval pouze tři závody z 19 vypsaných - vítězství z Darlingtonu mu přineslo tolik bodů, že se na konci roku mohl pochlubit krásným šestým místem.




V roce 1968 však ke slovu přišla další podoba bodovacího systému - tentokrát bez absence hlavy a paty. Závody na tzv. Superspeedway znamenaly pro vítěze celých 150 bodů. Další příčky si pak odečetly vždy po třech bodech až do posledního jezdce v cíly. Významné závody na kratkých tratích (Bristol, Martinsville, North Wilkesboro kde se jezdilo na 400, 500 kol) pak vítězi přinesly 100 bodů - rozestup na dalších pozicích pak byl dvojbodový. A konečně malé, méně jak 100mílové závody, byly pouze 50 bodové.

Tento systém se při životě udržel po čtyři léta - do roku 1972, kdy jak známo ke slovu přišla totální revoluce. Bohužel k lepšímu se však nic nezměnilo. Vedení NASCAR se rozhodlo ocenit jezdce na základě odkroužených kol. Nesmyslný systém vydržel dva roky - sezóny 1973 přinesla velký rozruch okolo šampióna Bennyho Parsonse. Benny ten rok sice titul získal, ale byl snad jedinný, kdo si tím byl jist. Traťoví “rozhodčí” se neshodli ani na barvě žlutých vlajek, druhý Cale Yarborough tehdy na korunovaného Parsonse ztratil 67,15 bodů. Systém byl okamžitě nahrazen jiným. Bohužel však nešlo o systém dokonalý.

Bodování v sezóně 1974 navázalo na předchozí pokusy, tedy vytvoření jakési paralely mezi finanční odměnou a vlastním bodovým ohodnocením. Do toho všeho se započítaval koeficient počtu startů během sezóny a ke slovu opět přisla odkroužená kola. Zmatečné počítání bodů se promítlo v non-sense kdy po závodě v Darlingtonu dostal Richard Petty za 35. místo více bodů než druhý Darrell Waltrip.




Během osmi let série NASCAR vyzkoušla čtyři různé bodovací systémy. Byl tedy nejvyšší čas, přijít s něčím, čemu by porozuměl i fanoušek kutálejících se balónů. Rok 1975 přišel s podobou bodových nadílek, která vydžela až do nedávné sezóny - tedy téměř.

Poprvé v historii se v každém závodě rozdělovaly rovnocenně vysoké bodové příděly. Ohled se nebral ani na důležitost či oblíbenost závodu nebo váhu měšce, který za prvenství jezdec dostal. V potaz se nebrala ani délka závodu ani kola, která dokázal jezdec během dopoledne zdolat. Bodový systém byl relativně lehký. Vítěz dostal 175 bodů. Dalších několik pozic - do šestého místa - bylo oddělené vždy pěti body. Čtyřbodový rozdíl pak byl na pozicích 7 až 12. Ke konci startovního pole se odečítaly tři body.

Bonusové body se udělovaly za nejvíce kol strávených ve vedení, a také za alespoň jedno kolo projeté na prvním místě. Bodový systém možná ze začátku nezněl jednoduše, udržel se však až do roku 2010. Systém jasně podporoval konzistentnost. Netřeba vítězit v každém závodě, ale pravidelně dojíždět na vyšších příčkách - takové byla taktika přinášející růže.




Rok 2003 byl vítězným pro Matta Kensetha. Co se vedení NASCAR nelíbilo, byl fakt, že Kenseth během zmíněné sezóny vyhrál pouze jeden jediný závod (deja-vu Benny Parsons v roce 1973 rovněž vyhrál jen jeden závod - taktéž učinil i Ned Jarrett v r.1961 a Bill Rexford v r.1950). Rok 2004 tedy přinesl další bodovou nadílku pro vítězného jezdce. Kulatých 180 bodů. Stejný krok přišel na řadu v roce 2007, tedy 185 bodů. Pro vítěze to tedy vždy bylo automaticky 180, 185 nebo 190 bodů. V případě nejvíce odvedených kol pak 185, 190 a konečně od roku 2007 195 bodů. Ostatní pozice byly neměnné.

V roce 2004 se také představil nový play-off formát Chase for the Cup. Během prvních 26ti závodů se vyformovala první desítka, která následně postoupila do deseti-závodového finále. Kvalifikovat se také mohl kdokoliv mimo T10, pokud by ztrácel méně jak 400 bodů - nikdy se tak nestalo. Body prvních deseti jezdců byly “vynulovány” na rovných 5’000. První jezdec dosavadního průběžného pořadí dostal bonus v podobě 50 bodů. Druhý 45 bodů atd.

O tři sezóny později se ke slovu dostala modifikace s názvem TOP12. Tedy prvních dvanáct jezdců průběžného pořadí - po 26 odjetých závodech sezóny. Ke slovu se dostal i bonus za vítězný závod během základní časi sezóny. Kladený důraz na prvenství byl tedy opět prioritou. Bonus za vítězství činil 10 bodů.




Další modifikace jsme se dočkali před sezónou 2011. Postupový klíč pro prvních deset jezdců byl stejný. Další dvě pozice v Chase for the Cup už byly považováný za tzv. divokou kartu. Týkala se dvou jezdců na 11. až 20. pozici průběžného pořadí, kteří nasbírali nejvíce vítězství během základní části sezóny. Prvních deset jezdců se rovněž může dočkat bonusu tří bodů za každé prvenství během odjetých 26 závodů - to se však netýkalo divokých karet.

Rok 2011 přinesl i zcela nové bodování. Jak se říká, v jednoduchosti je síla. Vítěz obdrží 46 bodů. Druhý jezdec pak 42. Sestupně se vždy odečte jeden bod. 43. v cíly pak obdrží jeden bod. Bonus jednoho bodu se uděluje za jedno kolo ve vedení a nejvíce kol ve vedení. Vítěz tedy může získat až 48 bodů. - Minulou sezónu jsme se mohli setkat v rámci Chase for the Cup s vyjímkou - díky pravděpodobnému podvádění týmu Michaela Waltripa, se do závěrečných bojů kvalifikoval i 13. jezdec (Jeff Gordon).

Před letošní sezónou se s klíčem určení šampióna nejvyšší soutěže NASCAR opět pootočilo. Do Chase for the Cup postupuje tentokrát 16 jezdců. Jasnou účast mají ti, kteří vyhrají jeden nebo v lepším případě více závodů (během prvních 26. startů). Příčky, které neobsadí vítězní jezdci pak spadnou do klína těm, kteří alespoň nasbírají nejvíce bodů. Protěžování prvního místa tedy možná dosáhlo svého vrcholu. Postupový klíč by všal nebyl od věci - uměle nutit jezdce, aby se nespokojovali se druhým místem (ať už to zní jakkoliv nepravděpodobně a nesmyslně), se může následně promítnout v dramatičnosti jednotlivých závodů.

Vlastní Chase for the Cup se však rovněž dočkal změn, a to změn velkých. Play-off formát byl opět o něco posunut k původní myšlence vyřazovacích bojů týmových sportů. První tři starty Chase for the Cup určí 12ti členné pole., které postupuje dál. Další tři závody ukáží na jiné postoupivší čtyři jezdce, kteří se o titul už nadále nebudou ucházet. Stejně tak v dalších třech závodech. Na konci roku tedy zbývá jeden jediný závod, ve kterém si to rozdá čtveřice jezdců.



Nezbývá, než se těšit jak to celé dopadne. V nejhorším se bude historie opakovat a vedení NASCAR po několikáté v krátké době změní bodovací systém.