Zemřel uznávaný technik Morris Nunn

Morris Nunn s monoposty Ensign ve F1 nezískal mnoho úspěchů. Později se však proslavil za oceánem jako jeden z nejuznávanějších techniků. Činnost sympatického Brita je bohužel krutě spojena i s osudy Claye Regazzoniho a Alexe Zanardiho.

Syn obchodníka s auty Morris „Mo“ Nunn (27. 9. 1938 – 18. 6. 2018) propadl kouzlu závodů, když jednoho dne uviděl ve výkladní skříni Cooper-Climax. Více než samotné závodění jej zaujalo zkoumání jeho technické stránky. V roce 1965 nastoupil ve vlastní režii do F3 a dokázal hned při prvním startu vyhrát. Postupně se propracoval mezi nejlepší závodníky této kategorie a v roce 1969 se stal továrním jezdcem Lotusu. Párkrát se s lotusem svezl i ve F2 a pro rok 1970 měl být jeho reprezentantem ve F5000. Jenže projekt zkrachoval a zůstalo jen u pár startů s lolou.

V té době už s finanční pomocí Bernarda Lewise začal v garáži za svým domem ve Walsallu se stavbou monopostu F3, který nazval Ensign. V roce 1971 se první tři postavené vozy staly jedněmi z nejúspěšnějších v britských závodech. O rok později Rikky von Opel s vozem Teamu Ensign vybojoval mistrovský titul v jednom ze dvou britských šampionátů.

Bohatý von Opel se rozhodl vstoupit do F1 a přemluvil Nunna, aby mu postavil auto. Mo souhlasil. Koupil motor Ford Cosworth DFV, převodovku Hewland a pár dalších dílů. K tomu ve své garáži složil jednoduchý hliníkový monokok a monopost označený N173 mohl vyjet. Málokdo očekával, že vyhlášený playboy von Opel bez větších závodnických zkušeností dokáže s autem postaveným v amatérských podmínkách projít kvalifikací. Jenže Ensign byl natolik dobrý, že to zvládl. Pro rok 1974 se proto rozhodl koupit si místo v elitním týmu (byl jím Ecclestoneův Brabham).

Nunn se i bez Opelových peněz rozhodl ve F1 pokračovat, zprvu ve spolupráci s Teddym Yipem. Ač Ensign většinou bojoval o holou existenci, nalezly u něj azyl i takové hvězdy jako Chris Amon (jeho 5. místo ve Španělsku roku 1976 se stalo prvním větším úspěchem Ensignu ve F1), Jacky Ickx a Clay Regazzoni (v roce 1977 připojil 5. místa v Itálii a USA). Nunn společně s Yipem také poskytli první šanci ve F1 Patricku Tambayovi, který 5. místy v Nizozemsku a Kanadě roku 1977 vyrovnal největší úspěchy značky ve F1.

193276

Ensign N175 na klání historických monopostů

V roce 1980 se Regazzoni k Nunnovi vrátil, ale v Long Beach došlo k neštěstí, když mu v plné rychlosti praskl brzdový pedál. Při následné nehodě utrpěl Švýcar zlomeninu obratle a ochrnul. Nunnův malý tým se z této tragédie nedokázal vzpamatovat a v dalších letech už jen živořil.

V roce 1981 Team Ensign konečně opustil Nunnův soukromý pozemek a přestěhoval se do moderního areálu v Lichfieldu. Teddy Yip jej tehdy jako sponzor opět udržel při životě a na konci roku 1983 Ensign koupil, aby jej spojil se svým notoricky neúspěšným týmem Theodore. Jenže potřeba stavět skořepinu z uhlíkových kompozitů (měl ji jen poslední model N181, ze kterého se posléze stal Theodore N183) a nutnost získat motor turbo už byly i nad jeho síly.

193279

Theodore N183, původně Ensign N181, na trati v Detroitu s Johnnym Cecottem za volantem

Mo Nunn se poté přestěhoval do USA. V šampionátu CART se stal technikem odpovědným za přípravu vozu Roberta Guerrera. Ihned uspěl, když Kolumbijci dopomohl ke druhému místu v Indianapolisu roku 1984. Pak jej angažoval Newman Haas Racing a další úspěchy následovaly po přestupu k Patu Patrickovi. U něho v roce 1989 připravil vůz pro Emersona Fittipaldiho, který s ním vyhrál jak 500 mil Indianapolisu, tak i titul v mistrovství CART.

V roce 1992 Mo Nunn nastoupil do týmu Target Ganassi Racing. Ve službách Chipa Ganassiho se stal nejúspěšnějším technikem CART 90. let. S jím připravenými monoposty získali mistrovské tituly Jimmy Vasser (1996), Alex Zanardi (1997 a 1998) a Juan Pablo Montoya (1999).

Na konci roku 1999 se Mo Nunn rozhodl znovu se osamostatnit a společně s Brucem McCawem a Rodem Campbellem založil vlastní tým Mo Nunn Racing. Jeho jezdcem se stal Tony Kanaan, ale na předchozí úspěchy se Nunnovi nepodařilo navázat.

Když se v roce 2001 rozhodl Alex Zanardi po neúspěšné sezoně u Williamsu ve F1 vrátit do mistrovství CART, spojil své síly opět se svým přítelem Mo Nunnem. Zanardimu se příliš nedařilo, ale na Lausitzringu se konečně zařadil opět mezi nejrychlejší. Jenže v závěru závodu došlo k tragické nehodě, při které byl jeho vůz zasažen z boku v plné rychlosti jiným monopostem. Ital přišel při nehodě o obě nohy a jen zázrakem se podařilo zachránit jeho život.

Mo Nunn v roce 2003 přešel se svým týmem do konkurenčního šampionátu IRL, ale dvě zde strávené sezony skončily dalším zklamáním. Na konci roku 2004 proto ohlásil odchod na odpočinek.