Pro většinu amerických automobilových fanoušků je závod 500 mil v Indianapolis nejdůležitější událostí roku a závodní trať, které důvěrně říkají Stará cihelna (Old Brickyard) jejich Mekkou. Závod prošel za desítky let své existence mnoha slavnými i méně slavnými obdobími a i jeho mezinárodní prestiž se měnila. Jak to ale všechno kdysi začalo?

Na samém počátku slavné historie jednoho z nejstarších závodů světa stál jistý Carl Graham Fisher. Fisher byl nadšeným cyklistickým závodníkem a stejně nadšeným propagátorem automobilismu a jedním z prvních automobilových prodejců ve státě Indiana. Rychle pochopil, že další rozvoj a výzkum v oblasti automobilového průmyslu bude vyžadovat zkoušení a testování vozů za extrémních podmínek a rychlostí, což bylo na tehdejší silniční síti zcela vyloučené. Přišel proto s myšlenkou vybudování krátké tratě, která by mohla kromě výzkumu sloužit i pro závodní účely. Město Indianapolis tehdy soupeřilo s Detroitem o postavení nejdůležitějšího města automobilového průmyslu. První návrhy Fisher zveřejnil v roce 1906 a už tehdy měla dráha základní rysy budoucího autodromu.

V roce 1909 pak Fisher se svými partnery založil Indianapolis Motor Speedway Corporation a vzápětí zakoupil pozemek, ne němž stojí slavná závodní trať dodnes. Povrch tratě představoval problém, ale Fisher jej vyřešil originálně – použil cihel. Trať měla (a má dodnes) tvar oválu se dvěma delšími a dvěma kratšími rovinkami, čtyřmi málo klopenými zatáčkami a má celkovou délku 2,5 míle. Uvnitř oválu nechal už tehdy Fisher vybudovat další silnice, které měly sloužit k pořádání automobilových závodů Grand Prix evropského typu. Tyto závody ale Američany nijak neoslovily, a tak původní vnitřní silnice ustoupily časem golfovému hřišti. Původní Fisherovu myšlenku pak v roce 1998 oprášili Tony George a Bernie Ecclestone a přivedli do Staré cihelny opět závody formule 1.

Po několika neúspěšných malých závodech v roce 1909, které se konaly ještě na trati s nezpevněným povrchem, přišel Fisher s myšlenkou na jeden grandiózní podnik, který by povzbudil zájem diváků, a závod na 500 mil byl na světě. První závod „500 mil“ se konal 30. května 1911. Tento den „Memorial Day“, ve který Američané vzpomínají obětí válek, pak zůstal tradičním datem tohoto závodu (jezdilo se vždy 30., bez ohledu na který den v týdnu toto datum připadlo) až do roku 1974, od kterého se závod pořádá vždy poslední květnovou neděli.

Historicky prvním vítězem se stal Američan Ray Harroun na voze Marmon Wasp. 200 kol tehdy ujel v čase 6:42:08 hodiny a dosáhl průměru 120.015 km/h. Jako jediný z celkem čtyřiceti startujících absolvoval závod sám bez mechanika a jako první v historii rovněž při tomto závodu použil zpětného zrcátka. Dnes je jeho vůz součástí sbírek muzea Indianapolis Motor Speedway Hall of Fame.

Závod v roce 1912 pak vstoupil do historie především heroickým výkonem, který podal Američan Ralpha de Palma se svým mechanikem. Od 3. kola vedl zcela jasně celý závod, ale ve 198 kole vydechl jeho motor naposled. Palma měl v to dobu náskok několika kol na Dawsona, druhého v pořadí, a tak s mechanikem Jeffkinsonem vyskočili z vozu a tlačili svůj Mercedes k cíli. Prohráli. Dawson projel cílem když de Palmovi zbývalo 600m posledního kola. Naprosto vyčerpáni padli i s mechanikem k zemi.

Na trati však byli ještě další jezdci. Tehdy totiž dostalo peněžitou cenu všech prvních dvanáct jezdců, kteří ujedou 200 kol a závod končil až projetím posledního z nich cílem. Ralf Mulford na voze Knox měl od startu problémy a jel velice pomalu. Kroužil však mírným tempem dál. Diváci a pořadatelé odešli, zbýval jen rozhodčí a časoměřič. Mulford však byl rozhodnut si pro odměnu dojet za každou cenu. Nejprve se při zastávce v depu navečeřel a pak závod v klidu dokončil. Vytvořil tak rekord nejpomalejšího závodníka, který kdy Indy 500 dokončil.

V dalších letech začali na dráze v Indianapolis postupně dominovat a stroje z Evropy, především Peugeot a Delage. S nimi přišli i evropští jezdci. V roce 1913 zvítězil Francouz Jules Goux na Peugeotu. Měl spotřebu 6 litrů šampaňského na 500 mil (vypil ho ovšem během závodu sám, do nádrže lil zcela jiné palivo).

V roce 1914 se objevilo ještě více Evropanů, ale válečná mračna se již stahovala. Mezi jezdci byl i Eddie Rickenbacker, který ještě netušil, že se této války brzy zúčastní jako stíhací pilot. Zvítězil René Thomas s vozem Delage. V dalším roce již opět dominovali Američané, byť často na evropských vozech. První kapitolu Indy pak uzavřel závod v roce 1916, jehož vítězem se stal Mario Resta s vozem Peugoet. Všechny evropské vozy byly následně v Americe prodány. Svět byl ve válce.